Kdo vlastně trucuje?

V noci na včerejšek mě popadla nějaká průzkumová nálada. Začal jsem se štrachat do skříně a nedal jsem pokoj, dokud na mě nepřiletěl polštářek. Dnes v noci to bylo podobné. Dobýval jsem se do skříně zase. Když mi tu skříň kámoška otevřela, začal jsem se štrachat do dalších dvířek. Opět na mě přiletěl polštářek. Kámoška se naštvala, zavřela všechny šoupačky a šla si zase lehnout. Jenže já měl stále choutky na nějaký průzkum. Chtěl jsem vyskočit na polici nad počítačem. „Sem si to ale ňák blbě vyměřil a letěl jsem dolů jak sestřelené rogalo!“ Bohužel ne sám. Se mnou těžký keramický květináč se sygnoliem, skleněný svícen (taková těžká koule) a malá vázička. A všechno na monitor. Byla to pořádná „řacha“. Kámošku to probudilo, ale stačila jen zařvat: „Maxi!“ To už jsem byl ale v bezpečném úkrytu. Bráška vedle odfukoval a nic neslyšel. Kámoška začala ve dvě v noci uklízet. Když si zase lehla, tak najednou dostala strach o mne. Šla se podívat kde jsem. Vystrčil jsem svou hlavičku-kuličku, ale žádné utěšování se nekonalo. Vždyť jsem se přeci tak polekal. Ráno jsem se raději moc neukazoval. Když pak šla kámoška kolem mne, něco jsem zavrčel a mizel jsem. Sice jsem už dostal své zamilované sýrové bonbónky, ale raději jsem v pohotovosti. Kámoška uklízí tu spoušť. Počítač náhodou funguje, ale asi půjdou pryč ty kytky a nejspíš v polici skončí jen nějaké knížky. Chodíme tady kolem sebe jako cizí. Kdo vlastně trucuje? Ale myslím, že se to během dne srovná.