Slečna Dorotka Černá vydává svědectví

Zatímco my kočky žijeme své životy tady a teď a předtím nebo potom nás netrápí, člověci, jak jsem vypozorovala, neustále přemýšlí, co by se mohlo stát, kdyby se nestalo něco jiného, a co by mohlo být, kdyby nebylo už to, co se přihodilo.

Důsledkem toho je, že když se mohlo a bylo by nečekaně převrátí, člověci si zoufají, ale my, kočky, důstojně podáváme o skutečnosti pravdivou zprávu.

A toto je moje svědectví:

Člověčka si vyšla s Mordechajem na procházku po zahradě, vedla ho na vodítku, protože jinak by se ten blbec určitě ztratil dřív, než by obešel dům. Cestou v křoví ucítil Mordechaj něco, co ho strašně, ale strašně vydráždilo. Takový k nepříčetnosti vydrážděný kocour má dvě možnosti – vrhnout se do boje, a když ne na život a na smrt, tak alespoň o potrhané uši a pokousaný kožich, nebo tryskem utéct. Ale jakou možnost má kocour na vodítku? Jen víc a víc syčet a prskat.
V tu chvíli, když se už tečkovanej vztekem neznal, se člověčka rozhodla ho uklidnit, buď že zapomněla, nebo že neznala ZÁKLADNÍ PRAVIDLO: Nikdy se nestav do cesty doopravdy rozzuřenému kocourovi!

Pak už bylo slyšet jen kočičí a lidské vřískání ve vteřině oba přiběhli domů, kocour bez vodítka a člověčka celá od krve.

Velký člověk jí posadil do auta a když se vrátili, člověčka byla zavázaná a smrděla doktorem a velký člověk hlasitě hovořil a rozkládal rukama. Co říká, mě nijak nezajímalo, ale byla jsem zvědavá na člověčku a chvilku jsem uvažovala, jestli se mám jít na ní podívat, ale Mordechaj pořád zuřil a já základní pravidlo znám, i zůstala jsem tedy schovaná.

Na druhý den odvezli člověci Mordechaje někam pryč. Odpoledne se vrátili a v přepravce přivezli docela cizího kocoura. Prskala jsem na něj syčela a vrčela; člověčka mě uplácela masíčkem a domlouvala mi, abych byla hodná, že Mordechaj potřebuje být v klidu.

Velká kočko! Ty to vidíš, mám já zapotřebí bydlet u tak pitomých lidí?! Jasně, že to NENÍ Mordechaj! Jo, ten nový kocour vypadá docela stejně, ano, ano, to on má ty samé tečky a na uších štětičky, i u mě doma se rychle rozkoukal a on i slyší, když se na něj jménem zavolá, ale namlouvejte si co chcete, JÁ TO POZNÁM, je to docela jiný kocour, kterého si přivezli. Co se nezměnilo je, že ho stejně nemám ráda.

Sdílejte!  |  O sdílení

10 komentářů

Reklama
Reklama