Tak nás představím...

Nejprve pár řádků napíše vrchní krmič, o tom, jaké to bylo před námi...

Děkuji Kačenko, takže:
Před dávnými časy (cca před rokem) jsme byli jen já, můj přítel a mé dvě pejsky, v malém bytě cca 30m2, takže další nájemník nepřipadal v úvahu. Tvrdili všichni kolem. A já, hnána touhou ještě po něčem hebkém a chlupatém, ale nepsím, procházela na internetu tajně stránky o kočkách. Už v zimě jsem objevila krásné stránky ch. s. sibiřských koček s kouzelnými chlupáčky a někde hluboko do paměťového šuplíčku se mi zapsala informace, že po prázdninách plánují koťátka... Na jaře se přítel zčista jasna rozhodl, že kupujeme větší byt, ať se když tak porozhlídnu - za 14 dní podepisoval kupní smlouvu a při tom poslouchal moje kočičí litanie :-), po bytě nacházel vhodně otevřené kočičí časopisy a v e-mailu kotěcí fotky. Je tvor celkem chápavý, takže mu rychle došlo, že bez kočky se mnou nevydrží. Takže nejdřív kompletně zrenovujeme byt, přestěhujeme se a pak se podíváme po nějakém kotisku - v létě jsme se stěhovali. V té chvíli se mi na tom zastrčeném paměťovém šuplíčku rozblikala kontrolka a já neomylně našla v zimě vyhlédnutou ch. s. a s uspokojením četla, že "máme nakryto a čekáme koťátka". Den po porodu jsem kontaktovala chovatelku, za další 3 dny jsem měla vybrané a zamluvené kotě - holčičku. Nadešlo dlouhé tříměsíční období těšení prokládané návštěvami v ch. s., vyplněné studiem koček, krmiv a škrabadel. A pak jsme si pro NI jeli... (to stačí, dál to napíšu sama, můžeš jít chystat večeři, krmiči)

To bylo tak:
U mojí mamí nás bylo hodně - mám ještě 2 sestřičky, 4 brášky, 2 tety a strýce. K tomu tam často chodili dvounožci a dělali na nás ááách a to je kláša a to jsou medvídci... a hladili a hráli si s námi a maminka a dvounohá mamí se tvářili hrozně pyšně. Ale tihle dva dvounožci byli jiní, jednak voněli ještě nějakým jiným tvorem (později jsem zjistila, že psem) a navíc po mně pořád koukali, tak jsem se před nimi radši vždycky schovala. To brácha Kristián je vždycky utíkal přivítat a pak dlouho zkoumal ten jiný pach. A jednou si přivezli takovou velkou plastovou bednu. To se ví, hned jsem ji musela prozkoumat, ale brácha byl rychlejší, už byl uvnitř. Ti dva pak dlouho s naší mamí něco řešili a že prý půjde Kristiánek se mnou, když už se sám rozhodl. Nerozuměla jsem, nikam jsem se nechystala. Pak zase dlouho povídali, podávali si nějaké papíry, až jsme nakonec všichni sourozenci usnuli. Najednou mě zvedli, strčili do té bedny, za mnou tam strčili i Kristiána, zavřeli dvířka a nesli pryč! To vám řeknu, byla jsem probuzená hned, ale jsem dáma, tak jsem nervozitu nedávala najevo. To brácha, sotva se zavřela dvířka, otevřel pusu a protestoval značně nahlas a celou cestu. A pak že prý jsme doma. No, byli jsme v úplně cizím bytě a navíc nás čekalo překvapení - chlupaté, zubaté, štěkací. A hned ve dvojím vydání! S Kristiánem jsme ty rozcuchané černé tlamy statečně odsyčeli do bezpečné vzdálenosti a bok po boku se evakuovali na šplhadlo, naštěstí dostatečně vysoké a bytelné a s pěkným pelíškem, který jsme neopustili celý následující den. No, hlad nás ale donutil sestoupit z výšin, a tak jsme zjistili, že ty dvě černé obludy nás nesežerou, že jídlo je jedlé, vody je dost, dvounožci mazlí a hrajou a taky že náš nový byt je celkem veliký. Denní režim je celkem slušný - ráno dostaneme dlabanec, pak dvounožci zmizí a my můžeme spát. Když se nechce spát, hlídkuji na okně nebo s bráchou pořádáme bitvy v peřinách (sice je v nich pořád míň a míň peří a krmič slibuje, že ho doplní našimi kožíšky, ale ty přece líp hřejí, když se jim v noci omotáme kolem krku, tak se nebojím). Odpoledne je opět krmení a mazlení a hraní (nejlepší je "kdo dokáže líp zavazet na notebooku" nebo "chyť si svého psíka", a taky "kdo uteče, vyhraje", když ty svoje hry trochu přepískneme). Nejlepší je ovšem v noci hra "na stádo koní", kdy by náš dusot probudil i mrtvého, nejen sousedku, a při seskoku ze šplhadla má neinformovaný posluchač dojem, že upadla dělová koule. Občas se nám podaří strhnout ke hře i psy. Ti ovšem nás občas přinutí k neplánovaným manévrům přes obličeje, krky, břicha apod. dvounožců, a to pak už je jen krůček k tomu, aby se s radostným výkřikem "Já je snad přerazím!" přidala i krmička. Páneček většinou jen něco tiše syčí ev. bručí. Celkově bych naše soužití hodnotila jako vydařené, je třeba ještě dotáhnout pár maličkostí, hlavně hmotnost, aby výchovné pohlavky určené psům měly tu správnou razanci, od toho se pak odvíjí i schopnost vysvětlit jedné extrémě nenažrané černé potvoře, že moje miska je jen MOJE, což v budoucnu zaručí její stálou "hladinku". Pozitivně hodnotím také rozšířený okruh obdivovatelů, hladičů a příležitostných krmičů, mnohdy rekrutovaných z řad zarytých pejskařů - tito sice ještě nechápou, že když kupříkladu chci na stůl, tak tam prostě skočím a povolení od nich nepotřebuji, ale i když mě ze stolu sundají, nenásleduje hubování, ale mazlení (na stůl se nechodí, ty kočičko klásná loztomilá), což je evidentní pokrok. U bráchy zase žasnou nad jeho zdatností (viděli jste, jak tam vyskočil, z místa! A jak je urostlý, to už je hotový kocour!) a společenskostí (mluv hlasitě, kocour nahodil motory, a to on si pořád tak povídá?). Já se v současné době připravuji na kariéru modelky, chůzi trénuji na parapetu a pózy na stole, asi mi to jde hodně, tuhle panička áchala, jak jsem roztomilá, a vůbec si nevšimla, že jí vedle z chleba zmizel salám. Prostě jsme je dostali, ani si toho nevšimli, dvounožci :-).

Sdílejte!  |  O sdílení

7 komentářů

Reklama
Reklama