Přišla, viděla, zvítězila

Vážení a milí,
jak jste mnozí jistě zaregistrovali (a někteří jistě i na vlastní kožíšek zažili), v sobotu se v Ostravě konala mezinárodní přehlídka kočičí krásy. I my s Kristiánkem jsme ji poctili svou účastí. Hlavní krmička už od pátku všechno chystala, stříhala nám drápky, leštila kožíšky, 4x sbalila a zase vybalila tašku při kontrole, zda nám něco nezapoměla nachystat, vařila a při tom žhavila všechny komunikační kanály při konzultacích s naší původní mamí a kamarády kočkomily, a vůbec celkově vypadala na rychle se blížící kolaps. Před půlnocí šla spát s tím, že brzo vstáváme. S bráchou jsme ji tedy budili už v půl páté, aby nezaspala. Otočila se na druhý bok a... zaspala. Když se konečně probudila a zjistila, kolik je hodin, na chvíli zkameněla a pak potichounku vyplula z ložnice, opatrně zavřela dveře, aby pánečka neprobudila, a začala lítat. Přátelé, to jsem ještě neviděla, najednou byla všude - byla v koupelně, když jsem se chtěla prospat v umyvadle, šla jsem tedy prozkoumat tu velkou včera sbalenou tašku - byla tam taky a ještě přidávala nějaký velice voňavý balíček (2 kila řízků, pozn. krmičky), vyskočila jsem na stůl - vyhodila mě, že zrovna chystá snídani, šla jsem na záchůdek - už tam byla s  lopatičkou a uklízela... Pak otevřela do ložnice, tak jsem se zaradovala, že se zavrtám k páníkovi pod peřinu, no ona ho začala budit!!! Prý vstávej, za pět minut máme být na nádraží. Páneček po této informaci taky na chvíli zkameněl, pak vydal zvuk jako když píchne kolo a vystřelil směr toaleta. Krmička popadla černé tlamy a vystřelila s nimi na venčení. Když se za chvíli vrátila z venku, páneček poletoval po bytě hledaje svršky, s bojovým pokřikem Panika! Panika! a několikrát se mu nás málem podařilo zašlápnout. Krmička vyhodnotila situaci jako kritickou a zkušeně pánečka odvelela ke snídani. Následně konečně definitivně prohlásila všechna zavazadla za sbalená, zavolala kamarádce, že máme trochu zpoždění (naštěstí její vlak ho měl taky, ČD opět nezklamaly), hodila nádobí do dřezu, páneček hodil nás do přepravky a vyrazili jsem autem směr nádraží a výstava.

Na přejímku jsme dorazili včas, to jsem poznala podle toho, že krmičce klesl hlas i tep opět do normálu. Ale hala u přejímky se mi nelíbila. Vůbec se mi nechtělo ven z přepravky, a když už mě krmička teda vydolovala, tak jsem všechny aspoň pořádně sesyčela. No, stejně na mě šišlali. Když krmička postavila na stůl bráchu, koukala paní na přejímce dost překvapeně. Prý co to je? Krmička, že pětiměsíční koťátko. Paní se zmohla jen na uf, ten je. Pán za námi tipoval, že v dospělosti to dotáhne na 11 kg. Byla jsem pobavená. Krmička se nafoukla pýchou. Páneček taky. Obsadili jsme dvojklec (krmička ji otapetovala pěkně sytě oranžově, takže svítila do daleka jako sluníčko). Vedlejší dvojklec obsadila maminka se ségrou, v doprovodu mojí bývalé dvounohé mamí. A klec vedle ještě kocourek ze stejné ch. s., ale o vrh mladší. Krmička prohlásila výstavu za rodinnou sešlost a vybalila potravu. Dvounožci se prohlásili za kobylky a vrhli se na jídlo. Pak prohlásili, že se jdou holky fotit, vylovili mě, ségru a mamku a odnesli do ateliéru. Tam nás chtěli vyfotit všechny najednou, ale ségra si pořád chtěla hrát mimo záběr a maminka rovnou zmizet. Po asi 50 pokusech to vzdali a vyfotili nás postupně, že to pak dají dohromady. Nejprve mou maličkost - krásně jsem zapózovala, za minutku bylo hotovo. Pak ségra - živé stříbro - ta jim dala zabrat mnohem víc, jak sebou šila. Nakonec maminka, ta si o tom myslela svoje a z jejího postoje to bylo vidět, ale nakonec taky bude mít taky pěknou fotečku. Pak jsme šli ještě do kontrolní třídy kvůli barvě - mamí i krmičky si myslí, že jsem zlato někde poztrácela, ale páni posuzovatelé na to měli jiný názor, tak jsem zlatá holka i oficiálně. Pak to bylo nuda, nuda, nuda, chvilka procházky, když na nás někdo áchal moc a krmička nás na chvíli posadila nahoru na klec, a zase nuda, nuda... Pak už se přiblížilo naše posuzování a panička zase začala dostávat ten divný výraz jako v pátek při přípravách, čapla hřeben a pudr a kolegyni, společně chytily nejdřív Kristiánka a už se kolem nich vznášel bílý oblak, ze kterého občas zlostně mrsknul modrý ocásek. Pak čaply mě a vše se opakovalo v bledě modrém, pardon, černozlatém.

A hned jsem valili na posouzení. První brácha. Prý moc pěkný, mohutný, kocouří výraz, úžasný modrý odstín, nakonec V2. Po něm šel mladičký kolega z ch. s. - velmi nadějný, V1. Nakonec princezna Kačenka - ách, úžasná srst, perfektní proporce, tááák sladký výraz, V1, BIV, nom BIS. A pak zase nuda, nuda, ale zpestřovala jsem si ji pohledem na blaženou krmičku - s nepřítomným úsměvem a leskem v očích se vznášela kolem... Pak volali do soutěže o BIS koťat sk. II. Krmička čapla mě, mamí chytila sestřičku (ona taky dostala nominaci u jiného posuzovatele) a maminku (i ona byla nominovaná, ale v dospělých kočkách), aby nemusela chodit dvakrát, a už nás zase nesly na kobereček, teda na stůl. Tentokrát byly takové malé, vysoké, kulaté stolečky, taktak si tam i malá kočička lehla, a posuzovatelé chodili mezi námi a stevardi se snažili, abysme se předvedli ze všech vhodných úhlů. Diváci byli odděleni bytelným zábradlím, což bylo moc fajn, protože nerušili ani nás, ani posuzovatele, ani fotografy. Sestřička byla hned vedle mě (cca 5 m) a bylo moc zábavné sledovat posuzovatele, jak běhají s bezradným výrazem mezi námi dvěmi a snaží se rozhodnout, která je hezčí. Nicméně konečný verdikt byl jednoznačný - 6:2 pro Kačenku! Krmička během několika vteřin změnila barvu z řádně vápnem obílené zdi na důkladně vyzráté rajčátko, zamáčkla slzu a stylem zápasníka volného stylu si razila cestu davem převzít maličký pohárek, o něco větší pytlík s granulkama a největší zlatý poklad, tedy mě. Ještě jsme spolu zapózovaly fotografům, a pak jsme byly opusinkovány a málem umačkány naší kočičí i nekočičí rodinou. Když nás brácha viděl, jak se vracíme rozčepýřené jak vrabčáci, tak byl moc rád, že tam nebyl s námi. Pak si ještě vyzvedla posudek s medailí a byla z toho úplně vedle. No, pak ještě museli s pánečkem odtahat do auta 50 kg zverlitu, tak ji to vrátilo zase na zem, ale to není podstatné. Podstatné je, že jsem nejkrásnější malá kočička a teď už to mám i oficiálně potvrzené.
Vaše BIS Kačenka.

Sdílejte!  |  O sdílení

8 komentářů

Reklama
Reklama