O výchově dvounožců

Tak si to představte, kočičáci! Strčili mě do plastové bedničky, kodrcali se mnou přes dvě hodiny autem, a když mě z té bedničky zase pustili, tak začali vykřikovat něco o tom, že jsme doma. Tedy dovolte, jaké doma? Doma byla máma a strejda a úplně jiní dvojnožci! Ale i když jsem těmhle tady hlasitě sdělil, co si o tom myslím, nevypadalo to, že se hodlají obrátit a odvézt mě tam zpátky, nebo aspoň ne hned.
Vlastně – pardon. Z toho rozčilení jsem se ani nepředstavil. Jsem britský stříbřitě tečkovaný kocour a jmenuju se – tedy, kdybyste slyšeli ty moje nové dvojnožce, mysleli byste, že se jmenuju nějak jako „Nopošemmiláškupošemtynašenádheropuntikatá“. Fakt, věřili byste tomu? Šišlají na mě jako na kotě, a mně jsou přitom už čtyři měsíce, a to, uznejte, už kocour není žádné mrně. Navíc mám důstojné, řekl bych téměř duchovní jméno: Denny Sanátana Atmá. Fakt je, že na běžné používání je trochu dlouhé. Třeba než by Velká ráno zavolala: Denny Sanátana Atmá, pojď prosím k snídani (což by bylo samozřejmě nejvhodnější), můžu už mít půl misky v sobě. V takovém případě je skutečně praktičtější stručná a výstižná formulace „Čičičiči, bašta!“ Ale jinak... No, budiž, Dennyho jim povolím, možná i toho jejich Denýska (i když s vytaženými drápky). Ale miláška a nádherupuntikatou bych si vyprosil!
Jako bydlení to není tak špatné. Byt je velký a má spoustu schovávaček. Když chci mít od všech pokoj, vždycky je kam zalézt. Občas chodí kolem mě tak blízko, že bych je mohl klidně seknout, kdybych chtěl, a vůbec o mně nevědí. Já to pořád říkám, že co se skutečně důležitých schopností týče, dvojnožci nesahají kočkám ani po packy.
Pokud jde o množství personálu, taky to celkem ujde. Je tady Velký, Velká a jejich tři koťata: Větší kluk, Menší kluk a Mrňavá. Velký se od ostatních liší tím, že zásadně nešišlá a hladí jedině, když si řeknu. Z toho, co jsem zatím viděl, mám dojem, že tomu tady šéfuje. Rozhodně je tu jediný aspoň trochu důstojný dvounožec, což by odpovídalo. Myslím, že si budeme rozumět. Velká je významná hlavně tím, že má na starost krmení a obsluhu. Je sice zatím trochu pomalá, hlavně ráno, ale já si ji vycvičím. Aby se dřív sprchovala, než mi naservíruje snídani, tak to by tedy rozhodně nešlo! A ti tři menší jsou zjevně od hraní, od hlazení a tak vůbec.
Zatím nejlepší zdejší hračky: Gumový poskakovací pavouk, co mi našla Mrňavá, taška na lyžařské boty (skvělá schovávačka), koš v kuchyni (jednou mě do něj málem zavřeli! Můžu já za to, že umím běhat rychleji, než oni mě stačí sledovat?), prádlo připravené k praní (vymyslel jsem skvělou hru, přehazoval jsem ponožky z černé hromady na bílou, a měli byste vidět, jak je Velká zas pěkně vracela zpátky a co při tom říkala!), buben sušičky (z toho mě vyhodili, a takové teplíčko tam bylo!) a taky papíry, co si Velký chystal k daňovému přiznání. To byla největší zábava, protože papíry skvěle šustily a Velký si se mnou hned začal hrát na honěnou.
No, zkrátka a dobře, kolegové kočičáci, potenciál tu je. Ale práce ještě budu mít plné tlapky, než tu začne všechno šlapat, jak by mělo. Například o tom zákazu chození po jídelním stole si s nimi budu muset hodně brzo důkladně promňouknout. Ale o tom příště.

Čauky mňauky, váš Denny

Sdílejte!  |  O sdílení

4 komentáře

Reklama
Reklama