Tady jsem pánem já!

Ahoj kočičáci,
jak jsem slíbil, jsem tady s další zprávou. Vypadá to, že si mě tady chtějí nechat už napořád, a tak jsem se tedy začal zabydlovat. No a co je pro chlapa – vlastně pro kocouře – nejdůležitější? Ano, správně: soupeři. Za co by ten život stál, kdyby se jeden neměl ani s kým poprat, no ne?
Vzpomínáte, jak jsem se minule zmiňoval o tom skákacím pavoukovi? (Mám s ním ostatně fotku na své stránce ve Zlaté knize.) Tak toho jsem už definitivně ulovil. Urval jsem mu tu dlouhou modrou gumovou nohu, co se za ni držel postele Menšího kluka, a  bylo po něm. Nosím si ho teď po bytě, a nohy jsem mu utrhal už skoro všechny. Popravdě řečeno, přestává mě bavit – už to není žádná pořádná kořist.
Lepší zábava je v koupelně. Leží to na zemi, je to bílé a takové skoro chlupaté a každý týden to na chvíli zmizí a pak to tak zvláštně voní. Dvojnožci pod to někdy strkají ruku a dělají takové syčivé zvuky, něco jako „mišiša mišiša“ – jako že myš. To víte, dvojnožci. Ale je to docela zábava, tak dělám, že jim to žeru, a skáču po nich. Mají hroznou radost. Ostatně ta věc – podložka tomu říkají – je docela dobrý soupeř i bez nich, dá se skvěle zachumlat a škubat, až z ní ty chlupy odletují. To pak dvojnožci přijdou do koupelny a říkají – aha, Denýsek si zase hrál. Dovolte, jaké hrál? Boj je vážná věc!
Taky ubrus se rve docela dobře. Vždycky vyskočím zespoda na židli, abych se mu dostal pod břicho, a po něm! Škubu a tahám a škrábu. Tuhle jsem vyhrál úplně – ubrus skončil na zemi. A měli byste slyšet, jak přitom zařval! Potom tedy řvala i Velká, vyhodila mě z kuchyně a zavřela tam. Prý abych si ještě ke všemu nepořezal packy. Jak by mi prosím vás mrtvý ubrus mohl pořezat packy? Nechápu. Velký pak říkal Velké: Chtěla jsi kocoura, tak ho máš. To se Velká už smála a říkala: No, zvládli jsme to třikrát, zvládneme i počtvrté. Tak si myslím, že ta jejich koťata musela být taky pěkná čísla, když byla menší.
A představte si, tuhle se tady objevil cizí kocour! A úplně stejný jako já (tedy úplně ne, já jsem samozřejmě hezčí). Tak jsem ho hned profackoval, aby si nemyslel – a on vám mi to oplácel, a jak! Bojoval statečně, to musím uznat, tak jsme to prohlásili za remízu. Ale on si teď myslí, že se tady může jen tak objevit, kdykoli se mu zachce. Popereme se skoro pokaždé, ale aby odtáhl, to ne. Naštěstí se drží v předsíni, asi se mě přece jenom bojí. Jenom nechápu, proč se dvojnožci vždycky tak chechtají a co to říkali o tom zrcadle.
Jinak výchova dvojnožců pokračuje celkem úspěšně, až na to, že mě tuhle odvlekli k veterináři na očkování. Ale osladil jsem jim to! O tom všem ale zas příště.

Čauky mňauky, váš Denny

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama