Ahoj modrokocouřáci!
Dlouho jsem nic nenatlapkovala, protože se nedělo nic zajímavého. Znáte to: spánek, jídlo, spánek, hraní, jídlo, spánek... Každodenní kočičí radosti. Až teď, přišlo léto, a s ním... mouchy... Teda, my jim doma říkáme mňauchy...
Pokaždé, když holka pouští domů oknem čerstvý vzduch, nějaká přiletí, a to je moje chvíle. Maruš se taky občas snaží, ale jen tak, aby se neřeklo, jednou, dvakrát vyskočí, a když mňauchu nechytí, lehne si, jako že ji vlastně vůbec nechtěla ulovit, a jen se protahovala. To já ne – skáču, a běhám, a volám ji: „Pojď sem, jen si tak zahrajeme na honěnou, slibuju, že tě nesním! Leda bys mi sama vlétla do tlamičky, za to bych samozřejmě nemohla.“ Ale ony samy nevletí, takže je to na mě, abych všechny proteiny ulovila a dostala do věčně hladového bříška. No a včera byly zase mňouchové hody. Ulovila jsem jich asi 5, ale jednu ne a ne chytit. Seděla na tom světle, co visí ze stropu. Zase jsem ji volala, ale nechtěla ke mně. Seděla jsem na skříni a chystala se, že skočím. Holka na mě vykřikla, ať se ani neopovážím. Tak jsem uraženě odešla do obýváku... Ležím si tak na šplhadle, dumám o tom, jak je to nespravedlivé, určitě bych si svačinku v letu ulovila, kdyby mi to dovolili... A co nevidím? Malá černá tečka se blíží. Radostně seskočím a snažím se ji chytit mocnými výskoky do země. Ale ta potvůrka s křídly se mi snad vysmívá! Sedla si na stejné světlo visící ze stropu a úplně jsem ji slyšela: „Nechytí, nechytí, bzzzz bzzzzz, nechytí...“ A to mě vyburcovalo k akci. Vylezla jsem na náš velký pelíšek (holka s klukem tomu říkají gauč), chvíli jsem si vypočítávala dráhu skoku, a vyrazila! Jenže jsem nepočítala s tím, že mě zradí ta velká koule, ze které jde světlo. Mňaucha uletěla, a já letěla taky, ale směrem k zemi! Byla to velká rána, a hlavně jsem se lekla, sice se tlapkama držím, ale současně padám... Musím říct, že jsem byla dost zmatená. A k tomu ten rámus – rychle jsem se schovala za gauč, ale když se blížila holka s klukem, raději jsem se uklidila hluboko pod postel. Nejdřív se trochu zlobili, ale když viděli, že jsem ulovila jen světlo a mně nic není, začali se smát. Dobře to dopadlo.
Na závěr nás musím pochválit, jak jsme ty naše dvounožce perfektně vycvičily. Dnes jsme zase doma měli proteiny s křídly, a opět si sedly na to světlo. Ano, v ložnici ho ještě máme. A holka s klukem asi chtějí, aby to tak zůstalo. Tak mě kluk vzal do náruče, a vyzvedl pod světlo, abych na mňauchy dosáhla. Spíš jsem si užívala ukusování klukových vlasů, k těm se nedostanu tak snadno jako k létající svačince. Vypadalo to následovně: kluk, nosící mě po pokoji a komentující: „Adélo, tady je moucha, no tady! Kam to koukáš? Nech mi ty vlasy, tady máš mouchu. Au, Prskoši, drápy zatínej do mouchy, ne to mě...“ a podobně. Po chvíli ho to přestalo bavit a odložil mě na postel, na což jsem se samozřejmě dívala dost znechuceně. Holka mě popadla, a společně jsme ulovily jednu mňauchu na okně, z čehož měla asi ještě větší radost než já. Jo jo, naši dvounožci udělají vše, co nám na očích vidí, ale to vaši určitě taky!
Tak se mějte krásně, a lovu zdar!
Adélka Prskoš
Foto: výsledek mého lovu
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?