O ztracené Marušce a statečném zachránci

Jednou ráno vstávala holka podezřele vesele, a zatímco jsme snídaly, povídala něco o tom, že sice jde do práce, ale bude spěchat domů a večer pojedeme všichni čtyři na chatu. Co znamená „chata“ nám v tu chvíli bylo jedno, protože kapsička byla tak dobrá... Přišla domů o něco dřív než obvykle a do obýváku dala otevřené krabice, kterým říká přepravky. Přijel kluk, naložili nás do velké lesklé příšery, co vrčí, a vyrazili jsme.
Zjistili jsme, že „chata“ znamená takový jiný byt. Byla tam spousta vůní, cítily jsme i jiné kočičky. Že by nás holka s klukem vzali zpátky do útulku? Co jsme provedly? Nechci! Ale vysvětlili nám, že tu nikdo není. Jen na chatu taky jezdí kočičáci z Berouna, hraběnka Ája a spol. Večer jsme si to opatrně obhlížely, byla tam spousta prolézaček, věcí, kam se dalo šplhat, no prostě kočičí ráj. Marušce se to moc nelíbilo, myslím, že se bála. Najednou holka zavelela: „Jdeme spát.“ Zaradovala jsem se, moc ráda se totiž v noci tulím, a už jsem se hnala po schodech do ložnice. Ale zrádkyně jedna! Zavřela mi dveře před čumáčkem! Prý nekočičí pokoj... Ještě jsme se chvilku proháněly, a taky jsme uraženě usnuly. Když začalo svítat, byl čas vstávat. Ale Maruška se najednou zvedla, prohlásila, že dvounožci můžou jít do mňaudele i s celou chatou. Má doma SVOJE království, tam SVOJE šplhadlo, na něm SVŮJ koš na spaní... a byla pryč. Začala jsem se hrozně bát. Čistě mezi námi, jsem sice odvážný Prskoš, ale v hloubi kočičí duše pořád jen malá holčička. Tak jsem začala naříkat. Holka vyběhla, aby zjistila, co se děje. Mě utěšila, a začala hledat Marušku. Prošla chatu jednou, dvakrát, volala, lákala, ale marně. Začala panikařit. Co když utekla? Není to pravděpodobné, ale co kdyby? Se slzami v očích vzbudila kluka, že nemůže najít Marušku. Chudák kluk vzdychl: „Tak jdeme hledat.“ Prohledali všechno, už to trvalo asi půl hodiny, když v tom kluk zavolal: „No kde jinde by Maruška mohla být, než v krabici?“ Byla pod postelí, na místě kam holka 2x koukala, ale naši lady neviděla. Ona se totiž, když chce, dokáže udělat nejmenší kočičkou na světě. Neřekli byste, že má skoro čtyři kila. Všem se ulevilo, a šlo se ještě spát. Jenže to ještě kluk s holkou netušili, že Marušku celý víkend neuvidí. Byla hrozně naštvaná kočička, nemá ráda změny, a tak trucovala. Pod postelí, za postelí, pod dřezem... Když jsme jeli domů, museli ji doslova ulovit. Já se jí divím, mně se tam tuze líbilo! Když jsem se rozkoukala, musela jsem všechno prozkoumat. A dostala jsem se i na střešní okno. Je hodně vysoko. Vylezla jsem tam jednou, dvakrát, a když jsem zjistila, že to zvládnu, rozhodla jsem se, že budu ještě odvážnější a zkusím se otočit. Jo, taky to šlo, hurá! Jsem vládkyně celého světa! Co to je nade mnou? Voní to tu, musím si čichnout. Ale ouha! Podjely mi tlapičky, a už jsem padala. Zkusila jsem zaseknout drápky, ale nepomohlo to. Letěla jsem dolů. Co teď? Zvládnu přistát? Že já tam lezla! Naštěstí pod oknem seděl kluk. Můj statečný zachránce! Viděl, jak letím domů, a obětavě nastavil ruce. Později vysvětlil, že mě chránil, abych se neuhodila o opěradlo křesla, to by mohlo dopadnout moc špatně. Sice jsem ho poškrábala, ale fakt nerada! Holka mě hned popadla, zkontrolovala všechny packy, koukla na packy klukovi, taky docela dobrý. A začali se strašně smát. Střídavě předváděli, jak jsem letěla. To ale vůbec nebyla sranda! Moc jsem se bála! Oni taky. Všichni jsme byli rádi, že to dobře dopadlo.
Až na tuhle příhodu se mi na chatě moc líbilo, doufám, že brzy pojedeme znovu. A Maruška? Doma asi ještě pět minut trucovala, ale už je spokojená, s napapaným bříškem a mazlí se s holkou. Půjdu se k nim přidat, ještě že vy lidi máte dvě ruce, na hlazení dvou kočiček současně.

Adélka Prskoš

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama