Potštejn

VI
„Zvířata jsou taky lidi!“ (Radar ze seriálu M. A. S. H.)

„Už zase zvracel, ten rošťák zmlsaná,“ zlobila se žena, když uviděla pár kroků od misky s konzervou vyklopené nestrávené jídlo. Potštejn se zájmem pozoroval, jak to po něm uklízí a pak šel dojíst zbytky.

„Není nějak hubený? Často zvrací,“ ptala se žena při pravidelné prohlídce doktora.
„Češete ho?“ Zajímal se doktor.
„Nečešeme,“ musela přiznat žena. Už nerozváděla, že při spatření kartáče v ruce se Potštejn zatetelí blahem a vystartuje. Následuje bláznivá honička po bytě, při níž se sem tam podaří přelíznout mu zběžně záda nebo boky. Potštejn to považuje za bezvadnou hru a chytit se prostě nenechá.
„To bude v pořádku, zbavuje se chlupů, co spolykal, když se čistí. Takhle nevypadá hubená kočka,“ uklidňoval ji doktor.
„Má pravdu,“ myslela si žena. Vídala toulavé kočičky na dvoře a byly proti těm jejich poloviční, i když jim sousedi pravidelně nosili jídlo pod přístřešek.
„Spíš si dávejte pozor, aby Kačenka nepřibrala, pro kočky je nadváha nebezpečná,“ varoval doktor.
„My se snažíme, ale to víte,“ žena rozpačitě pohlédla na sebe i na mužovu tělnatou postavu. „V naší rodině nemůže být štíhlá, to by vypadalo, že jí nedáme najíst.“

Potštejn jedl čím dál míň.
Domnívali se, že konečně pochopil, že mu to nikdo nesní. Že granule v misce budou pořád. Že ráno i večer se objeví konzerva.
Sobotní kuřecí maso vítal s obvyklým nadšením. Packama se opřel muži o kolena, občas mu samým zaujetím vyjel nějaký ten drápek, a pozoroval bedlivě, jestli muž kousíčky syrového masa rozděluje mezi něj a Kačenku spravedlivě, vždy připraven pomoci, kdyby snad Kačenka svůj příděl nestačila zfutrovat dost rychle.
Ale když maso bylo rozdáno a bříška plná, Potštejn škytl a řádka neztrávených kousků masa jako korálky na šňůře ležela v kuchyni na linu muži u nohou.
„Pacholek hltá jak o závod a pak to takhle dopadne,“ brblal muž a vytíral podlahu, zatímco Potštejn tiše odcházel a vypadal spokojeně.

"Viděla jsi Potštejna jíst?“ Zeptal se jednoho dne muž znepokojeně.
„Neviděla, ale obě misky jsou prázdné,“ podotkla žena chlácholivě.
„Nojo, Kačenka je nenápadně spocívala obě,“ řekl muž.
Když ani druhého dne Potštejn nejedl, přinesl muž to nejkrásnější a nejvoňavější kuře, jaké si lze představit, a začal ho hned ráno porcovat na kuchyňské lince. Kačenka mu usilovně baletila pod nohama, aby ji nepřehlédl a nezapomněl, že ona kuře ráda, ale Potštejn bez zájmu snědl jedno nabízené sousto a šel pryč. Nespouštěli ho z očí. Brzy zjistili, že už ani nepije. Bylo zle.

VII
„Nádor na játrech,“ opakoval muž po lékaři nevěřícně.
„Ale to můžete léčit, ne?“ Ujišťoval sám sebe i lékaře. Nechtěl za žádnou cenu ztratit toho důvěřivého kocourka.
„No, kdyby se vzal vzorek a nádor nebyl zhoubný a podařil se odoperovat,“ váhavě souhlasil doktor. „Jenže nejdřív potřebuje tekutiny, aby vydržel narkózu.“
Od té doby dvakrát denně přemlouval muž vyčítavé kočičí oči a Potštejn se bránil. Nechtěl do přepravky. Muž ho tam násilím nacpal a podnikali zase znova tu trýznivou cestu na kapačky s umělou výživou jen s malou jiskřičkou naděje, že to bude něco platné.
Potštejn už nechtěl nic. Jenže muž to nemohl a neuměl vzdát. Trápili se oba a žádné zlepšení v dohledu.
Nakonec lékařce nezbylo než určit termín operativního odebrání vzorku.
V narkóze Potštejn přestal dýchat.
Připojili ho na umělou plíci. Zavolali muži domů, aby se připravil na nejhorší.
Po odpojení umělé plíce vyčerpaný Potštejn už neměl sílu bojovat.
Na nejhorší se nedá připravit...

Sdílejte!  |  O sdílení

12 komentářů

Reklama
Reklama