O nedostatku hub a sexu

Jelikož všechny majitelky kočičáků hubnou do krásy, hnulo se v Dvounožkyni svědomí a rozhodla se jít na procházku.
Aby někde zbůhdarma netrajdala, že se půjde podívat, jestli nerostou houby. Upozornil jsem ji, že nerostou. Na to, aby zjistila, že je moc sucho, stačí kouknout z okna.
Odbyla mě, abych nezdržoval. Že se musí vypravit dřív, než ji to nadšení přejde. Hradecké lesy jsou rozsáhlé a leží na písku, ale na okouknutí, jestli už vypukla první vlna houbobraní, stačí cvičák.

Za Rakousko-Uherska každé nóbl město mělo vojenské cvičiště. Hradec byl obzvlášť nóbl, takže měl i opevnění. Ovšem po roce 1866 si pomohl. Taková prohraná bitva dodá městu na eleganci. Na polích v širém okolí jeden pomník padlým větší než druhý a vojenský hřbitov na okraji města zřídili pro plebs. A že vojenští páni uměli plánovat! Vešli se padlí z I. světové války i oběti, které zemřely poblíž za II. světové války, a co je tam ještě místa!
Některé mrtvé si jejich rodiny do Německa a Itálie odvezly, ale cvičiště nám zůstalo.
Ovšem pokrok se nedá zastavit. Koně nahradila těžká vojenská technika. Louky a lesíky zbrázdily zákopy pro lid vojenský i tanky či cokoliv humpoláckého, co jim přišlo pod ruku.
Přírodu v okolí nahradila sídliště. Jenom na vojenské území nemohla. A tak v zákopech vznikly tůně a v rozrytém písku vřesoviště a bažina, mokřad i louky se vecpaly mezi to. A zpátky se nastěhovaly žáby, mloci, čolci a veškerá havěť dámskému oku v živém provedení podezřelá (vzdychat, jak jim ty puntíky sluší, jde líp nad fotografií). Po udusaných cestách se dobře jezdí maminkám s dětským kočárkem i tatínkům, co učí děti jezdit na kole. A všichni se tak nenápadně jedním očkem dívají, jestli už rostou...

Vždyť jsem to říkal, že nerostou. Za celý špacír Dvounožkyně viděla jednu krásnou červenou muchomůrku na místě, kde by jich měl být houf. Jednu úplně červivou růžovku a jednu šedivou holubinku, kterou by si stejně netroufla sebrat. Nejznámější houby v těch místech bývají obvykle vysbírané dřív, než stačí vystrčit hlavu. Ale když chybí holubinky, je to špatné znamení. Zato lučního i nelučního kvítí byla přehršle.
Tak dlouho se kochala, až se ztratila.

Cestou potkala dva celkem sympatické mužské, ale těch se na cestu nezeptala. Určitě by jí ochotně poradili. Jenže muži většinou nechápou, jak se někdo může ztratit. A Dvounožkyně zase nechápe nebo není schopná si zapamatovat jejich rady.
Když už úplně bezradná stála na rozcestí, odkud se klikatilo pět pěšinek všemi směry, kde se vzala, tu se vzala, příjemná ženská se dvěma psy.
Žádná ženská nemá zlého psa. Někdy trošku nevychovaného možná, ale zlého nikdy!
První tančil vznosným krokem veliký vlčák a v papule si nesl ještě větší klacek. Kolem něj se motal menší pejsek, nejspíš oříšek, a ten velký klacek chtěl.
Když Dvounožkyni uviděli, oříška přestal zajímat klacek a nadšeně se rozběhl k ní. Vlčák byl rád, že od něj má pokoj, a klidně pokračoval v cestě.
Paní zblikla, co má oříšek v plánu, a hned mu to zatrhla. Nejenže mu nedovolila Dvounožkyni povalit do písku a válet tam s ní sudy. Dokonce nechtěla ani, aby si o ni opřel tlapky a pěkně si ji olízal na uvítanou.
Oříšek byl svou paničkou evidenteně zklamaný. A přesto ta pejskařka Dvounožkyni třemi větami poradila, kudy jít dál, aby se dostala zase do známých míst, a ty věty byly jednoduché a skutečně fungovaly.

Takže Dvounožkyně si z procházky přinesla domů ukopnutý palec, díru v ponožce a radost, jaké jsou pejskařky šikovné ženské! A to se zapomněla zeptat, jestli nemají doma čistě náhodou nějakou kočičku.
Není moc chytrá.
Když vidí, že se chystám ke skoku, řekne HOP a má radost, že jsem cvičený. Jakmile řekne hop podruhé, svalím se na koberec a dám si dvacet, aby si nezvykala. Za dva roky, co ji cvičím, se nenaučila mňoukat. Umí jen KUŘE a JEŠTĚ. Buď je tak nechápavá, nebo to dělá schválně.
Že by byla tak rafinovaná? Těžko. To bych si všimnul. Rafnutá už byla, ale rafinovaná určitě ne. Pokud vyndá kartáč, vyskočím radši na okno, aby mě nepřehlédla a nezapomněla učesat.

Na okně taky zahradničím. Hlavně v noci. Zvlášť vybraná stébla kočičí trávy sním, ta nehodná mého zájmu vytahám a shodím na podlahu.
Jestliže je tráva zalitá málo, vyleze z misky celý drn najednou, jenže pak mi obvykle spadne z okenního parapetu na zem a rozletí se na kusy.
Tráva zalitá hodně vytvoří blátíčko, které se po linu roztomile rozprskne a namaluje dekorativní obrazce. Už jsem vám říkal, že mám smysl pro výtvarné umění? Nítě z koberce tahám velice působivě. Zatím teda působí hlavně na Dvounožkyni jako červený hadr na býka, přestože jsou bílé na zeleném koberci. Jestli ona není barvoslepá?

Nemám rád, když Dvounožkyně přemýšlí. Kdyby radši krájela kuře. Jsem prostě těžká váha. V přepravce už mě skoro neunese. A na ruce se bojí. Obléká si tlustý svetr. Tuhle jsem měl pusu plnou chlupů. Zelených, jak jsem ji rafnul.
To mě nebaví. Nebudu ji kousat, když je taková a zkazí každou zábavu.
V okamžiku, kdy se do ní zakousnu, uvědomí si svou chybu a okamžitě mi nabídne noviny. Přímo dotěrně mi je vnucuje. Plácá mě s nima po zadku.
Chvíli ji nechám takhle se ztrapňovat a pak si je vezmu. Třebaže jsou staré a nic zajímavého v nich není, lehnu si na ně, aby pochopila, kdo je tady pánem.
Na tom vidíte, jaký jsem pašák. Kačenka nikdy noviny nedostává. Když nějaké chce, musí si je sama najít.

Z minulé rodiny mě vrátili, že koušu. Že prý jsou i kočičáci, co nekoušou svoje dvounožce. A nejsou nějací divní?
V jednom starém kresleném seriálu vystupoval v polštině KOT BOJOWY. Ten kocour, když se naštval, obrostl brněním a byl proužkovaný a velký jako tygr a už se rval. Náš Dvounožec mě nevrátil. Měl z toho legraci. Líbilo se mu, že jsem bojové plemeno jako ten kreslený a ještě k tomu úplně doopravdicky živý!

Dvounožkyně tvrdí, že nemůžu kousnout každého, kdo mě napadne.
Mě nikdo nenapadá. Vždycky se včas schovám!
Koušu jenom ji. Protože jsem nešťastný. Protože nechce běhat.
Nekoušu ani Kačenu. A že by si to zasloužila. Taky nechce běhat. Tak ji honím. Aby měla pohyb.
Dvounožkyně si prohlíží obrázky kočičáků v míru a lásce ležících v jednom křesle nebo dokonce zamotaných do klubíčka...
Já jsem lásky plný! A co je mi to platné? Vinout se ke Kačeně? To bych si mohl zkusit. Těch jmen, co bych dostal...
Když se ji chystám obsadit jako cizí území, než ji stihnu něžně kousnou za krkem, Káča už ječí a Dvounožkyně po mně jde. Místo brnění používá tlustý molitanový polštář. Tím mě hrne před sebou, pryč od Kačeny.
Nic mi nedopřejou. Co má tahle kocour ze života? Jestli jsem ten namíchnutý britský, jak se psalo v diskusi, tak by se měla cítit poctěna. Ale ona ne. Radši vezme roha. Vříská ještě pod křeslem.

A tak honím klubko vlny. Chytnu ocásek, škubnu s ním a klubko se rozkutálí. Skočím po něm a zakousnu ho. Pak ho chvíli vochluju všema čtyřma packama ve vzduchu a nakonec ho zalehnu uprostřed chodby a překračujte si mě. Co bych uhýbal, když odpočívám. Nemusí pořád někam courat.
Takové zapomenuté klubko vlny v noci na koberci je moc príma. I když je jasně žluté, není vidět. Dvounožkyně na něj šlápne, lekne se, že šlápla na mě a nakonec je ráda, že si nezlomila nohu.

Kačenka váží 5,5 kila. Jeden mourovatý fald hezčí než druhý.
Dny tráví na okně kontrolou dopravy.
Úplně upečená od sluníčka se skulí na koberec. Když přivřu oči a ona si myslí, že spím a nejsem nebezpečný, rozvalí se na zádech a vystrčí medové bříško. Hotový štucel.
Taky má klubko. Zelené, aby to Dvounožkyně nepopletla.
Kačenka moje věci nesnáší. Jakmile něco voní po mně, vyhne se tomu obloukem. Když se jí vyspím na dece, musí se vyprat, jinak ji Kačenka ignoruje. Ale mně její věci voní. Obcházím byt a každé místo, kde byla, alespoň na chvíli obsadím. I její klubko nutně potřebuju, protože moje vlastní mě tolik nebaví, ale Dvounožkyně ho přede mnou schovává.
Před Kačenou ho vlastně taky schovává. Kdyby jí ho hodila, Káča by se lekla a zmizela by pod nábytkem. Ale když se nad štuclem zachvěje kousek příze, jenom kratičký ocásek, štucel rozevře do široka veliké zelené oči a náruč. Najednou dostane nožičky a koulí se ze strany na stranu, aby ten ocásek chytil a nacpal si ho do pusy. Tím pro Kačenku nastalo definitivní vítězství a pro zbytek dne odpočívá. Nejlépe na půl cesty mezi křeslem a miskou, takříkajíc Dvounožkyni pod sukněma, eventuálně rovnou Dvounožkyni na klíně.

V Nefalšované kočce říká Terry Pratchett zhruba, že kočky rozeznávají:
Co mohou sníst,
Co by mohlo sníst je
A co není k jídlu.

Kačenka cpe do pusy pro jistotu všechno.
I ruku Dvounožkyně, co ji hladí, obejme něžně packami a šup s ní do pusy. Potom ji žužlá. Nekousne. Jenom ochutná.
Dvounožkyně má na klíně deku. Ne, že by jí byla zima. Spíš je jí vedro. Ale Kačena vlastní drápy jako ledoborec. Vy myslíte, že ledoborec nemá drápy? Kačena má drápy. A neumí je zatahovat jako ostatní slušně vychované kočky. Jestliže Dvounožkyně nevydrží a sundá deku, má na nohách od Kačeny vzorečky. Pěkný. Hodně červených a sem tam některý modrý.

Mně tuhle dala Kačena facku, až jsem se posadil na zadek. Domovnice jedna protivná!
Že prý tady byla první. Jako by to někoho zajímalo! Já bych jí jednu vrazil. Kdybych ji chytil. Ale já ji nechytím. Vždycky jí dám náskok. Ona to neví. Je to hloupá kočka. Nic jí nedělám. Jen se za ní rozběhnu, už je pod křeslem. Tam je statečná. Syčí, prská, chrčí a ohání se packou, když na ni nemůžu.
Vždyť já ji honím jenom ze zdvořilosti. Jsem dominantní kocour. Aby si nemyslela, že ji přehlížím. Taky co mám dělat jiného. Je tady nuda. Číhám na ni za dveřma. Asi viděla ty vtipy o muži za rohem. Krčí se bojácně přede dveřmi a pak se na to vykašle a nikam nejde.
Co je to za hru, když nedodržuje elementární pravidla? Přece se má leknout, utíkat a kvílet. Nic s ní není. Kačena je vykastrovaná. Já jsem taky vykastrovaný. Tak co by chtěla?!
Že prý, abych jí dal pokoj.
Může být ráda, že si jí všímám. Já jsem krásně zrzavý a ona úplně obyčejně mourovatá. Že prý hedvábně. To je toho. Já jsem jako plyš. A větší. Co je větší, to je krásnější. To dá rozum.

Sdílejte!  |  O sdílení

10 komentářů

Reklama
Reklama