Tak to vypadá, že už mám v bříšku zase miminka. Sotva ze mě zvenčí sosálisti vycucali všechny pracně nastřádané špíčky, zase mě vycucávají další zevnitř. Naštěstí už trochu přibírám a tahle sosátka jsou ještě docela malinká a tolik toho zase nevysosají. Nejhorší je, že mi jedna dcerunka zůstala na krku, nutí mě si stále hrát, běhat a kousat, musím jí stále hlídat a stále na ni musím volat a domlouvat jí, svět je velký a všude číhá nebezpečí. Abyste si nemysleli, já jsem matkou moc ráda, miluji těhotenství, užívám si těšení se na děti, vrním i u ultrazvuku. Akorát mě zlobí, že mi nikdy neřeknou pohlaví, lidem to přece říkají! No o to se zase těším víc, když nevím nic dopředu. A porod je brnkačka, vždycky si vyžádám společnost paničky a ta mi pomáhá, už to máme natrénované. Pořádně je ručníkem tře směrem od zadečku k hlavičce, až piští a pořádně se tím probudí a okysličí, a vycucne jim z tlamiček a nosánků plodovou vodu (prý je to slaný blivajz, ale sterilní, ona je ta nejúčinnější a nejrychlejší odsávačka). Já zatím sežeru ten humus, který je ale pro mé nejdražší dětičky moc důležitý! Z placenty se totiž tvoří kolostrum, ze kterého získávají imunitu. A pak, když je konec, dostaneme do pelíšku čistou plínku a užívám si s dětmi v teple první chvilky mateřského štěstí. Do hodiny začnou koťátka sosat a ten mlaskavý zvuk je pro mě tou nejkrásnější melodií. A když pak napapaná usnou, usnu i já i panička a to je ten nejsladší spánek, když jsme všichni spolu. Další dny mě panička teda trochu štve, protože mi furt strká vodu, jako by nechápala, že se mi nechce pít, protože dobře vím, že se po pití co? ... čůůrá a já jsem přece po porodu, takže mě to co? ... páálí. Jenže ona si nedá říct, že prý jinak nebudu mít mlíko, tak teda sporadicky piju, když mi do vody rozklechtá taveňák... pro taveňák přežiju i to čůrání. I v dalších týdnech mi panička pomáhá, když se přijde na děti podívat, zpravidla se odcházím projít, protože vím, že je s nimi a nemůže se jim nic stát. Stejně tak je umí utišit, když začnou plakat, jsou na její pach tak zvyklá, že se přitulí k její ruce a chrupají dál. Moc se těším na chvíli, kdy otevřou oči a poprvé mě uvidí, vůbec ráda sleduji, jak rostou, jak jim vůbec nejde chodit, ale stále to zkouší a lezou po celé porodnici. Pak začnou najednou vylézat, a nebýt paničky, která dokud to jde, zvyšuje hrazení, tak bych měla tuze práce s nošením dětí stále zpátky. Jenže za chvíli už to jsou vlastně malé kočky a to se potom panička milostivě odstěhuje z "našeho" letiště. Spí na zemi na matraci a děcka mají výběh uvnitř letiště, které má všechny stěny až k zemi - speciálně takové panička kvůli nám sháněla. A to se mi moc líbí, protože se nemusím bát, že se mi koťátka někde poztrácejí. Ale, tohle řešení taky nevydrží dlouho a to se potom půlka letiště oblepí kartonem, aby se stěny zvýšily a moji malí horolezci to nemohli přelézt. Mám z toho trochu parkurový tréning, když chci ke koťatům a od nich, ovšem výhody stále převyšují. V té fázi se děti už konečně rozjí a začnou chodit na záchodky a já už nemusím požírat všechno, co z nich vypadne, jak mi velí příroda, tfuj. Nastává období "epileptických záchvatů" paničky, kdy se děti nemohou nabažit její přítomnosti a neustále se s rozběhem rozplácávají o kartonovou stěnu, což vydá obrovskou ránu přesně ve chvíli, kdy panička upadá do hluboké REM fáze spánku a vyděsí se k smrti:-)) Zanedlouho to malí sportovci natrénují k dokonalosti a po skoku zůstanou viset na kartonu a přelezou vítězoslavně zábranu. Panička cosi pronese, že každým vrhem to zvládají rychleji, zruší zábranu a obnoví postel. Děti už lítají po celém pokoji a v čas vycházek po celém domě, což ale musím neustále komentovat, vůbec se mi to nelíbí, že mi odcházejí z "bezpečné zóny", jsem velmi starostlivá matka a neustále je volám zpátky. Zanedlouho se k výběrovému řízení dostaví budoucí páníčci mých koťátek a vyberou si dítko nejbližší svému srdci. Když potom děti odcházejí, už dobře vím, o co jde. Po tom, co ti cizí odejdou, jen během deseti minut zkontroluji, jestli někde koťátko nezůstalo, a když neodpovídá, dál neteskním. Vím, že se má dobře a vlastně jsem ráda, že si konečně taky odpočinu. Jenže teď to vypadá, že Claire u nás zůstane. Mám ji sice moc ráda, ale přebírá mi paničku, tak trochu žárlím a taky mám podstatně méně klidu. Na druhou stranu tím mám zábavu a atletiku zajištěnou a nebude mi smutno, když se teď kocour stěhuje. Ale o tom až příště. Jsem z toho vyprávění nějaká unavená, asi se půjdu rozplácnout na škrabadlo. Jsem moc ráda, že jsem mezi vámi! Mňau Vrrrk :-)
Sdílejte! | O sdílení
Nejčtenější
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?