39. den s bezva rodiči

Po dlouhé době se hlásím já, malé „torpédo ze Strašnic“. Včera jsem oslavila malé narozeniny a rodičové mi dali mňamku, po které jsem se mohla utlouct. Rostu před očima a už si tu přijdu jako vůdce celé rodinky :o) No prostě mám tu všechno na háku.
Maminka mi dává školu tlapkování, abych si mohla psát deníčky úplně sama, teď u mě ještě sedí a kontroluje. Nějak se mi tlapky pořád motají a pak to vypadá takhle: defraaššššššššššššššššššššššššššššššššššššššššgfuzfdrtrtř... takže se mám co učit. Teď tady zkoumám skleničku s bublinkovou vodou a hlavička se mi zasekla až na dně :o) To já moc ráda, každé ráno se peláším podívat, co si maminka zase nalila.
Ale abych neodskakovala od událostí prvního týdne v mém novém bytečku. Už si to zas tak živě nepamatuji, ale lidičkové prý mají lepší paměť, tak mi mamka pomůže. Co už je dávno minulostí? Objevila jsem bezva zábavu, lézt po tapetách hned vedle linky, kde se připravují voňavé dobrůtky. Ale asi po týdnu mi to taťka překazil, tapety strhal v mé nepřítomnosti a natřel to klouzavou hmotou :o( Ale na oplátku mi přinesli od mé sestřičky sloupek z koberce, na kterém zkouším plno akrobatických kousků. Nejlepší je se pořádně rozhoupat a skočit přímo na stůl, zachytit se o ubrus, chvíli na něm viset a pak usilovně mňoukat, aby mi nějaká ruka pomohla nahoru :o)))) Ale když není nikdo nablízku, skáču pořádně a přesně, přistávací plocha na klávesnici je hodobóžová. Vždy ke konci týdne maminka dává kytičkám bumbání a já jí u toho asistuji. Snažím se z kytiček vodu dostat, aby se neutopily. Na velké palmě tatínek vyrobil zábranu, ale já si druhý den s ní hravě poradila. Mě prostě nic nerozhází!!!
Na přísun bašty si nemůžu stěžovat, chutná mi všechno, i to, co dlabou rodičové. Dostávám malinko ochutnat, ale prý se to nesmí. Ale co, Rozárka prý dostává taky. Teda musím vám říct, že jsem byla u Rozky na návštěvě asi 3x. A ona se za tu dobu na mě ani jednou neusmála. Pouštěla hrůzu a já si chtěla hrát. Nevím, jak jí mám přesvědčit :o( Možná se za ní zase podívám, jelikož rodičové někam jedou na dlouhé dva týdny. Musím být statečná a moc nedat najevo, že se mi stýská.
Občas mě chytne nálada stát se „kabeložroutem, kytkožroutem nebo nohožroutem“, ale to asi všichni znáte. Na skákavého budíka si už maminka zvykla a taťulda ho zdárně ignoruje, tak se snažím vymýšlet pořád něco nového. Mé večerní sprinty po bytě většinou odnese táta pěkným podpisem na ruce, hlavě nebo noze :o)))) Podejť by ne, opováží se mi připlést do běžecké trasy a překážky se přece mají ničit. Ale opravdu nejsem jen torpédo, umím se také mazlíkovat a vrníkovat. Pusinky a pohlazení rozdávám ráda. Rodičové se divili, že vrním, i když mi čistí ouška. Byla jsem u paní doktorky a u té jsem nevrněla. Bolelo to jako čert :o( Prý mám v ouškách černé breberky, které se musí vyléčit.
Rána jako z děla... shodila jsem květináč s kytičkou na koberec… to má maminka zase radost. Ale nééé, vytáhla strašidlo vysávací, bojim, bojim, tak to příště radši už nic shazovat nebudu. A jdu se na to napít.

Pac. Mijuška vopička.

PS: Bylo už u nás plno návštěv, různý tetky a strejdové z Kocouře, i opravdový Medvěd... teda nebyl moc chlupatý :o)