Jak jsme zachraňovali kotě

Dnes se nám stala opravdu nečekaná příhoda. Volal nám kamarád, že si jeho štěňátková přivedla domu kamaráda (bydlí v domku a asi na něj narazila někde na zahradě), nějaký kotě a že sestra si ho chce nechat, ale on nechce, a že nevědí, co s ním a vůbec, že sestra je jak malý dítě a ani neví, jak se o něj bude starat. Tak jsem mu poradila, že než ho hodit na ulici, tak lepší je ho donést do útulku. Dala jsem mu číslo a adresu nejbližšího, ale když jsem poslouchala, jak je z toho zoufalej a jak neví, co s ním, že se u nich uvelebilo jako doma a že prý za nima všude chodí, tak mi to začalo vrtat v hlavě. Bude mít vůbec čas ho někam odvézt? Co bude malý papat, kde spinkat, nic tam nemají. Když jsem se zeptala, jak malý kotě, bylo mi řečeno: „No, já nevim, dvacet centimetrů? A já na to: „Proboha a chodí vůbec, nebo jen leze? Protože dvacet centimetrů, uznejte je pořádně malý kotě. A on: „No chodí, tak asi třicet nebo padesát.“ V tu chvíli mi bylo jasno, že kotě je u chudáků, co ani nevědi, jestli je to kotě nebo už kocouř, a tak jsem mu nabídla, že jestli si ho chtějí nechat, pomohu jim s ním, dám jim do začátku nějakou tu naši starou výbavu, vysvětlím, co a jak, jenomže sestra bohužel nejevila sebemenší zájem, a tak mi došlo, že pokud jí nezajímá, co bude s kotětem teď, nebude jí to pravděpodobně zajímat ani pak. V takové situaci člověk musí jednat okamžitě a ne to nechat „až na ráno“. Kotě do rána vyhladoví, sní psí papání, vytentočkuje se jim na koberec a to nemluvím o blechách, který může mít. Nabídla jsem se, že si kotě vezmu, a oni ať se rozmyslí a že u nás mu bude dobře, a když ho nebudou chtít, zkusíme ho zainzerovat na netu. O mou pomoc nestáli, a tak jsem jen tiše doufala, že je kotě v pořádku a že mu snad nic nechybí.

Filip přijel až večer a hned jsem mu líčila novinu. Navrhla jsem mu šílenou věc, že si kotě vemem domů a postaráme se, aby našel hodnou rodinu. Vysvětlila jsem mu, že kamarád ani jeho rodina nemá sebemenší potuchy, jak se s takovou kočtkou zachází a že chudák kotě, kdoví co s ním dělaj. Samozřejmě mě Filip nazval šílenou kočičí zachraňovatelkou, ale nakonec řekl: „No co mám dělat, tak vem přepravku a jedem.“ Ulevilo se mi. Honem sem se oblékla, vyndala menší z přepravek a to už u kocouřů nastalo rušno. Mysleli si, že se někam jede, ale to ne. „Budete pěkně hlídat a my jedeme pro návštěvu.“

Když jsme dorazili, čekal už na nás kamarád s kotětem v náruči a že prý ho sestra s babičkou vykoupali. Chudinka se celé třáslo zimou. A to jsem mu speciálně říkala, že ho nesmí koupat, když nemá kočičí šampon. Nevím v čem ho koupali, ale voněl jako celá parfumérie, chudinka :o). Nejdřív ke mně nechtěl, ale zalezli jsme rychle do auta a já na něj tiše mluvila, ale on stejně začal žalostně mňoukat. Doma jsem vzala ručník a aspoň pětkrát ho obalila a zahřívala v náruči tak dlouho, až z toho úplně usnul. Byl tak unavený a vyčerpaný, že mu bylo úplně jedno, kde je. Já jsem tiše seděla, hladila ho a čekala, až se probere. Asi za hodinu se začal protahovat a vystrkovat malinké pacičky. Trochu jsem ho prohlédla a jé je! Oni tam byly blešky. Honem jsme ho odblešili a všechny věci, s kterými přišel do kontaktu, taky. Chudinka. Pak jsme si říkali, že už máme blešky asi taky všude, ale naštěstí hned po příjezdu byl jen v ručníku a ten šel hned do pračky a plena, kterou jsem dala do přepravky taky.

Byl čas na jídlo. Dala jsem mu Kittinčiny kotěcí granulky do kterých se pustil a chroupal a chroupal. Vypil celou misku vody a já ho postavila na kotěcí záchůdek, který jsme kvůli němu vyndali. Trochu jsem zahrabala prstem a on hned věděl, co a jak. Takový malý šikula. Pořád by se tulil. Naši kocouřové ho jen z dálky pozorovali, nechtěný vetřelec se vyskytl v jejich teritoriu. Ringo si ho po dlouhé chvíli přišel očuchat a zas odešel, Kitty jen z dálky koukala, bála se. Naštěstí na něj ani jeden nesyčeli, protože jsem jim vysvětlila, že je u nás na návštěvě a že nemá kam jít. Snažili jsme je trochu rozptýlit hrou, ale ani jeden neměl zájem. Nějak nám ta kouzelná peříčka nefungovala. No ono se to nějak spraví. Hlavně, že na něj nesyčí :o))