Nový domov?

Kočičky a kocouřkové, tak já asi už napořád zůstanu tady v tom domě, v ponorce. Ponorka, tak říká kámoška svému pokoji, protože se do něj vchází jako do sklepa. No a já tu bydlím s ní. Pokojík byl velmi hezky zařízen, ale nejprve muselo zmizet ratanové křeslo. To je totiž na obrušování drápků opravdu skvělé. Pak se musela polepit izolační páskou skříň z masivu, protože já nesnáším sisal a doma jsem si zvykl brousit si drápky o sloupek v květinovém rohu zahrady Semiramis. Ten je také z masivu.
Trvalo dlouho, než mi kámoška udělala škrabadlo jako mám doma, ale stejně ho nepoužívám. Není totiž tak stabilní. Sloupek je připevněn k podložce od škrabadla a já jsem ze svého domova zvyklý na pevné připojení dřeva ke stěně. A tak si chodím brousit drápky ven.
Jenže to chození ven se mi moc neosvědčilo. Občas totiž odejdu a pak je okno zavřené. Když jsem se vrátil z hotelu, tak jsem si řekl, že už ven do smrti smrťoucí nevylezu. Pomalu jsem začal prozkoumávat dům. Je opravdu mnohem větší, než náš byt v pravém Maxíkově. Minulý týden jsem přišel do obýváku, usadil jsem se na stůl (to bych ale neměl) a koukal jsem ven. A představte si. Zvenku na mě dovnitř koukal obrovitánský Panti. Kdo je tu vlastně vetřelec? Já, nebo domácí/venkovní kočičáci. Když jsou venkovní, tak ať si venku zůstávají. Já jsem se začal procházet po celém domě a bylo mi moc fajn. Mám rád prosklenou místnost, které se tu říká „Balšája kómnata“. Celý den sem svítí sluníčko a tak si pěkně mohu vyhřívat kožíšek. Ale najednou jsem zmizel. Kámoška se chystala s „človíčkem“ na procházku a volala. Bál jsem se, že mě strčí do ponorky, tak jsem se raději neozval. Teprve při odchodu si mě kámoška všimla. Já jsem se totiž schoval na křeslo pod stolem. Tam mi bylo příjemně teplo, sluníčko nepálilo a mně se moc pěkně spinkalo. Tak jsem tam zůstal až do večera.
No a v sobotu se kámoška zase vypařila. Její přátelé se dali do uklízení zahrady a protože se stále otevírala garáž a chodilo po schodech, tak jsem zalezl pod postel a zůstal jsem tam až do večera. Venku bylo krásně a já jsem „klepal kosu“ v rohu ponorky. Tak jsem se šel večer proběhnout. To se mi moc líbilo, proto jsem si ráno zamňoukal, abych zase mohl na zahradu. Dvakrát jsem si byl přítulkyni zkontrolovat a také se nadlábnout. (Musím totiž nabrat v hotelu ztracenou váhu.) Když jsem si myslel, že je vše OK, tam mě kámoška začala volat. Ale co, ať si volá, však se neztratí. Jenže - ztratila se! Okno je zavřené. Tak snad se večer za tmy rozsvítí a otevře a já se zase stulím na klín a budu příst. A nechá si zdát o fousatém bráškovi, kterému se prý po mně také moc stýská.
(Co se to s námi stalo? Byli jsme rodina, pak zmizel páník a teď jsme každý jinde. Ach jo. Občas bych rád, aby zase všechno bylo jako dřív.)