Jak mě unesli

Milé kočandy a kočičáci….

myslel jsem, že budu mít na psaní deníčku víc času, ale každý tu pořád něco ťuká do klávesnice ... sice většinou asistuju, ale mě k tomu pustit nechtějí. Teď přes léto je trochu víc klidu, takže to hodně rychle napravím :o) Ale budu trochu vzpomínat, protože to, jak mě "unesli" už je strašně dlouho... tři měsíce!

Jsem nejenom „ukecenej“, jak o mě říká panička, ale taky mám určitě literární vlohy. Proto jsem vlastně začal s deníčkem. Ale „ukecanej“ budu určitě víc, to jsem dokázal hned první den, když mě unášeli. Celou cestu jsem promňoukal. Paničce i tomu malýmu, který si pro mě přijel, to bylo líto, že takhle „brečím“. „No snad se nerozbrečí taky,“ říkal jsem si, měli fakt namále... protože to byl přímo mňoukací koncert, který jsem předvedl. Ale nesmějí se divit, když se mě na nic nikdo nezeptal, jestli vůbec chci pryč! Přijeli si pro mě s takovou velkou přepravkou, že by se do ní vešel snad i slon. A šup, strčili mě do ní a potom hned do auta. Takže opravdu není divu, že jsem celou cestu promňoukal. Jasně že jsem trochu i brečel, ale hlavně nadával, co že si to dovolují!

Přestal jsem po hodině, až když jsme přijeli na místo, do nového domova a já konečně mohl z přepravky ven.

Panička mě hned vzala a šoupla na záchůdek. Záchůdek je taková obrovská bedna s dvířky, kde je skoro tma. Doma jsem měl jiný, takový světlý, nezakrytý, no nevadí ... Snahu měla panička dobrou, alespoň mi ukázala, kde to důležité místo je. Ale na záchod půjdu, až já budu chtít! Takže jsem hned vylezl ven. Raději jsem se dal do průzkumu bytu, všechno jsem to důkladně prohlédl - kuchyň, mističky s granulemi (zajímavé, přesně ty, co mám rád ) ... velký pokoj ... hm, pěkný gaučík... a ještě dvoje dveře zavřené. Tak to nevypadalo špatně. Jak jsem byl ale celý ze všeho znavený, hupl jsem na židli zastrčenou pod stolem, tam to vypadalo bezpečně ... a usnul...

Takže dobrou .... kočandy a kočičáci

Sdílejte!  |  O sdílení

3 komentáře

Reklama
Reklama