20. prosince 2007  |  Bertrand  |  1 025 480 727x / 1x

Loňské vánoce

Včera se panička vrátila z nákupu s rozzářenýma očima a zatímco jsem se pokoušel podrazit jí nohy usilovným otíráním, nadšeně mi líčila, že „letos budem mít borovičku, Bertíčku, to budeš koukat“. Moc jsem nekoukal, zato jsem čuchal. A brzo jsem nabral do čenichu zvláštní a povědomou vůni... vonělo to lesem a svobodou a číháním a já jsem si vzpomněl, jak to bylo loni.
To jsem byl ještě kotě a neměl jsem své dvounožce tak vychované jako dnes. Když se mi povedl nějaký extra pěkný kousek, dívali se na sebe a rozvažovali, jestli „bychom toho kocoura neměli přece jenom dát někomu jinýmu, kdo to s kočkama umí a nenechá si zdemolovat celej byt“. Jenže často jsem v tom byl takřka nevinně. Chtěl jsem např. vyskočit na knihovnu, kde bych mohl věnovat řádnou péči tamní zeleni. Blbě jsem si to vypočítal a zachytil jsem se předníma nohama misky s vodou, takže se květináč i se zelení začal rychle sunout k okraji, a za chvíli jsme já i palma padali k zemi. Narozdíl od palmy jsem se já stihnul zachytit drápama záclony, jenže jak jsem po ní šplhal nahoru, utrhla se a zbuchli jsme (já i záclona) na reprák. Ten se zakymácel a začal se kácet, naštěstí se zarazil o poličku s cédéčky poté, co jich v pádu shodil celou řadu. V té chvíli jsem zaslechl páníčkovo prudké nadechnutí, po němž obvykle následují osobní invektivy určené mně. Proto jsem hbitě vyběhl pod strop (po stěně, na níž dodnes zůstaly škrábance od mých drápů), usadil se na garnýži a sledoval dole pod sebou páníčkův sólo tanec se zpěvy.
Na základě nesprávného pochopení mého počínání páníčci usoudili, že k rostlinám chovám zášť a nadále bude líp, pokud se nic, co obsahuje chlorofyl, nevyskytne v mém dosahu. Navzdory tomu se o několik týdnů později vyskytla v mém dosahu skleněná váza obsahující velké zelené větve ověšené pěknými hračkami pro oceloty. Nebudu vás unavovat líčením, jak se to všechno seběhlo, shrnu to stručně: váza, ač poměrně bytelná, nevydržela pád ze skříně, kam ji dvounožkyně umístila proto, že prý „tam se ta černá potvora nedostane“ (viz foto). Naučit se chytat větve do tlamy, přenášet je po bytě a zbavovat jehličí dá sice trochu práce, ale výsledek stojí za to. Hračky kulaté a křehké doporučuji zastrkat pod koberec na frekventovaných místech, kde je dvounožci zaručeně rozšlápnou (a ten jejich výraz!). Slaměné hračky na pár hodin namočte do misky s vodou, až pěkně zvláční, pak pokousejte, rozpleťte a ještě mokré nastrkejte dvounožcům do postele. Mokré místo na koberci (po pádu vázy) jsem ještě dva dny zvlhčoval, pak mi na to ale přišli a musel jsem zase začít chodit na záchůdek.
Když můj byt vyčerpal všechny vánoční možnosti kočičí zábavy, rozhodli se dvounožci na čas emigrovat. To je totiž tak: určitě jste si taky všimli, že podobně jako mravenec, který je od přírody tak hloupý, že se nechá ubacat tlapkou, sčítá, ba násobí své IQ pobytem v pospolitosti zvané mraveniště, i homo sapiens sapiens žije ve smečkách (bohužel bez obdobného dopadu na jeho IQ). A moji dvounožci se rozhodli vydat tam, kde žijí paniččini rodičové. I pro mě tam mělo být připraveno překvapení, které panička tajemně nazývala „kocouremmufem“.
Po několikahodinové cestě a vykonání dvounožčích vítacích rituálů (při nichž jsem byl nazván „hubenou lasičkou“, což jsem kvitoval syčením a sekáním drápama), jsem se octnul v cizím pokoji zaplněném pěti dvounožci, z toho jen dvěma mými. Zatímco jsem pročuchával okolí, někdo někam pořád odbíhal a s něčím se vracel, pořád něco cinkalo a dvounožci brebentili, poposedávali a valně si mě nevšímali. Já jsem zatím očesal nejspodnější patro jejich vánočního stromku, prošmejdil pár polic, několikrát prošel za nábytkem a právě se chystal ke zkypření země kolem fíkusu, když tu náhle něco mňouklo. Hnedka mi došlo, že jsem to nebyl já.
No tohle! Aby něco mňouklo a nebyl jsem to já, no to jsem ještě nezažil. Zavětřil jsem, nastražil uši a rozhlédl se kolem. Hrůza. Prostorově nejvýraznější dvounožkyně chovala na klíně velkou hromadu černých chlupů a z ní se na mě dívaly dvě kulaté žluté oči. Zas to mňouklo. V hrůze mi došlo, že právě tohle myslela panička tím „kocouremmufem“. Obešel jsem křeslo, připlížil se k Muffovi neviděn, hopsnul na opěradlo a už jsem na něj hleděl z výšky, tlapu připravenou k fackování. Když překvapeně trhl hlavou, vůbec jsem se nelekl, takže fakt, že jsem rychle seskočil, přeběhl pokoj, vlezl za pohovku a odmítal vylézt, se udál náhodně a s Muffem nesouvisí. Muff se líně vymotal z dvounožkyniny náruče, protáhl se (ne, že by byl větší než já, ale byl asi třikrát větší než já) a jal se zaujmout pozici na opěradle, které nejdřív očuchal, aby se seznámil s třeskutým pachem neohroženého protivníka, který se tou dobou chrabře krčil za pohovkou. Jelikož tím Muff zřejmě přečerpal svou denní dávku výdeje energie, začal brzy pochrupovat, nevšímaje si vyhlášeného válečného stavu. Rozhodl jsem se ho obklíčit. I dvounožci se ztišili a napjatě sledovali strategii bitvy. Plížením jsem se přiblížil k té části Muffova chlupatého těla, o níž jsem předpokládal, že je to ta, která se s potravou setkává až úplně nakonec. Hodlal jsem tam toliž vyčuchat, co je Muff vlastně zač.
Bohužel to nebyl ten správný konec. Vykoukly na mě Muffovy oči a vzápětí něco dlouze zahoukalo, jako když jede vlak. Úplně jsem zkoprněl. Dvounožci taky. Chvíli bylo ticho a pak Muff zahoukal znovu. Nato ladně skočil z křesla, prošel kolem mě, přesným výskokem si otevřel dveře na chodbu a důstojně se pohupujíc v kyčlích opustil místnost.
Cítil jsem se mizerně, ale abych aspoň zachoval zdání vítězství, prošel jsem se několikrát po opěradle, kousnul Muffovu dvounožkyni, syčením zastrašil všechny přítomné a začal očesávat další patra stromku, přičemž jsem tak roztomile panáčkoval, že se na mě prostě nemohli zlobit.
Přes prodělané trauma to byly nakonec docela fajn vánoce – na návštěvě jsem ulovil celkem 19 perníčků, shodil dva květináče, zavlažil fíkus, rozcupoval břečťan, vypil olej z aromalampy (poté, co sama od sebe spadla ze stolu), několikrát k smrti vyděsil dvounožce, vypadl z okna, sežral Muffovi masíčko před nosem, skočil na paničku z půdy, zasekl se v plotě a především všechny přesvědčil, že jsem nejroztomilejší ocelot na světě. Letos mi páníček slibuje, že se seznámím „spejskemfilípkem“, tak jsem docela zvědavý.
Vám všem přeji k vánocům hodně legrace pod stromečkem i na stromečku, úspěch při rybolovu z talířů a v novém roce ostré drápky, rychlé tlapky a trpělivé dvounožce.

Sdílejte!  |  O sdílení

Ludmila Vostrá  27. listopadu 2020 18:02

Byť 15 let starý deníček- stále je senzační!