Zápisek kultivovaného zvířete

S posledním zápisem do deníčku jsem to pěkně zbabral. Po jeho přečtení došlo totiž v jistých kruzích k názoru, že jsem zcela nezpůsobilý k návštěvě domácnosti pejska Filípka, neboť jsem příliš způsobilý tohoto malého dobromyslného psíka ulovit a sežrat. Ačkoli se mě panička zastávala s poukazem na to, že jsem kultivované zvíře, které nepojídá domácí mazlíčky a proto nepozře ani kapsičky z králičího masa, nakonec jsem pozvánku k návštěvě nedostal. Dobu mezi svátky jsem proto trávil opět v domácnosti paniččiných rodičů, čili v nebezpečné vzdálenosti od kocoura Muffa.
K štědrovečerní večeři jsem dostal něco, o čemž jsem usoudil, že to kdysi plavalo, pročež jsem se rozhodl to nejprve oživovat v misce s vodou. (Jsem přece kultivovaný ocelot.) Když byla podlaha natolik mokrá, že to páníčka inspirovalo k produkci několika výhrůžných výkřiků, rozhodl jsem se resuscitaci ukončit a zasedl ke štědrovečerní večeři. Když jsem byl hotov se svojí miskou, přesunul jsem se ke stolu dvounožců. Bohužel jsem ale zjistil, že na stole zapálili malý ohýnek, aby zaplašili kočkovité šelmy, a musel jsem tudíž vzít za vděk šunkou z chlebíčků, které byly připraveny v kuchyni. Když se dvounožci naprali k prasknutí (k čemuž má zvláště páníček neobyčejné nadání), s hekáním se přesunuli k mé dočasné základně (borovici ověšené ocelotími hračkami) a začali ničit spoustu báječných šustících věciček ovázaných supr lesklými provázky, které se dají hryzat a ještě se u toho kroutí. Myslel jsem, že během noci všechny ty věcičky rozpářu svejma drápiskama a vykuchám, ohryžu a roznesu do svých skrýší, ale dvounožci z nich během pár minut udělali hromadu obyčejných věcí a složeného papíru. I když mi zkazili radost, jako kultivovaný ocelot jsem se celé Vánoce choval vzorně, chodil se mazlit, vrněl, přiběhl na zavolání, nechával se aportovat, chodil páníčkům u nohy apod.
Na návštěvě jsem navíc předvedl některé ze svých akrobatických kousků, které spočívají v tom, že octnu-li se nedopatřením na zakázeném místě (dejme tomu na dveřích, odkud se dobře fackují procházející dvounožci), stačí, aby panička položila ruku vedle mě a řekla: "Pojď dolů, Bertrande." Nato já opatrně slezu po její ruce na rameno, kde se usadím, vrním a sklízím pochvaly a obdiv publika. S velkým nadšením se také setkala má schopnost přeskakovat břečťan na skříni, aniž bych ho shodil, s menším pak můj pokus o zkřížení aloe a ibišku následkem cíleného žuchnutí květináče s aloe z knihovny na dole stojící ibišek.
Na návštěvě jsem taky prošmějdil půdu a vůbec vykonal řadu dalších hrdinských činů. Někteří na mě sice svádějí poškrabané a krvácející ruce paniččina otce, ale vy, co tento deníček čtete pravidelně, jistě dobře víte, že jsem kultivovaný ocelot a se zmíněnou kauzou nemůžu mít nic společného.

P.S.: V ofenzívní taktice proti Muffovi jsem zatím nijak nepokročil. Syčel jsem na něj skoro hodinu, což ho nakonec dohnalo k tomu, že se probudil, protáhl, zívl a šel si lehnout jinam.

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama