Soutěže
Superkočka 2004
Oznámení 13.12.2004:
Soutěž definitivně zrušena bez vyhlášení vítěze. Zveřejněno pořadí po prvním úkolu a řešení prvního a druhého úkolu. Děkujeme všem za účast!
|
Soutěž byla zrušena bez vyhlášení vítěze
Příběhy jsou řazeny abecedně podle jmen kočiček.
Amina
Za rošťárnu, kterou jsem provedla si podle mě může panička sama.Takže, jak to všechno začalo: Prostě mě už unavovalo,jak si panička všímá nějakých primitivních rybiček,které neumí nic jiného, než hloupě plavat od jedné strany akvárka ke druhé.Vydržela sedět a zbožně na ně zírat pěknou dobu, místo aby si radši všímala mě.Když se mě pokoušela donutit ať zírám společně s ní,to jsem hned brala nohy na ramena-takhle ztrácet čas....Jednou jsem se rozhodla, že s ťema rybama zkoncuju.Plán jsem měla vymyšlený dokonale.Počkala jsem,až všichni ráno odejdou a pustila jsem se do díla. Přehryzat tu hadičku co vedla od toho vrčícího předmětu na zemi do akvárka byla hračka:)
Sem tam jsem mrkla na ty malý potvory a s radostí sledovala,že plavou stále pomaleji a hromadí se u hladiny.Měla jsem téměř vyhráno,ale vrátila se panička a ryby zachránila.Já jen naštvaně koukala,ale panička byla naštvaná ještě víc a postříkala mě postřikovačem vodou- ale pořádně,takže jsem nakonec vypadala jak leklá ryba sama.Potom jsem se uraženě uchýlila do ustraní a čekala jsem,až si mě panička hezky přijde udobřit...
Anissa
Ahojky všichni!Ani nevím, kterou rošťárnou mám začít. Jsem totiž taková malá čiperka, kterou lákají všechny zákazy...Takže nejraději škrábu koberce a sedačku, ráda ochutnávám z pánečkova talíře, neodbytně bubnuji tlapkama na zavřené dveře. Nejraději si hraji v noci, když je tma a moji páni kvůli mně nemohou spát! Ráda si hraji na honěnou - nedávno se mi dokonce podařilo proklouznout pánečkovi pod nohama a běžela jsem až do čtvrtého patra, kde už mě bohužel pániček chytil...No, ale asi ta největší rošťárna byla, když mě měla na hlídání máma mé paničky. Ta nesla šálek smetany pro kočku Čikinu - tu potvůrku fakt nemám ráda. Moc na ni žárlím!!!!A tak jsem se rozhodla, že vše překazím. Pořádně jsem se schovala a když šla máma kolem mne, pořádně jsem na ni jukla (skočila ji až skoro do pasu). Máma se tak šíleně lekla, div hrníček nepustila. Ale každopádně smetany byla najednou celá podlaha, já byla špinavá až za ušima, ale štastná, že Čikina o všechno přišla!!!!!Ahojky Anissa
ARACHNE
Ahoj tak jsem zase tady a budu Vám vyprávět co jsem provedla své paničce.To jsem se takhle jednou ráno probudila a řekla jsem si že jsem dost stará na to abych si našla ženicha,ale jak ho přivolat.Začala jsem to zkoušet různě,válela jsem se,vystrkovala zadek,otírala o vše co mě přišlo do cesty a řvala, řvala a řvala (tedy pardon mňoukala).Potom jsem taky držela dietu,myslela jsem si že jsem moc tlustá.Nakonec asi po 3 měsících (samozřejmě s pauzami) jsem zjistila že je to má panička kdo mě brání.Pořád mě říkala "Arunko, jseš ještě moc malá na ženicha"Tak jsem se naštvala, číhala jsem až večer půjde spát, vlezla jsem si k paničce do postele a s přímým pohledem do očí jsem se na ní vyčůrala. Já jí dám malá, vždyť mě byl už skoro rok!!!
Bára
Bára a vlaštovky.
V domě kde bydlím mají moji páni velký balkon. Protože jsou na zvířátka na balkoně jsou dvě vlaštovčí hnízda. A to je jak jistě chápete pro kočku drama. Nejen že pořád nalétávají a krmí, ale když si mne všimnou jak sedím za oknem nalétávají i na mne. A tak se je vždy snažím nějak vyděsit. Skáču kolem okna, syčím,mrskám ocasem. A když toto vše nezabíralo, musela jsem, i když vím, že paní z toho byla na mrtvici, prostě musela jsem vylézt po zácloně co nejvýše a ukázat jim, že jsem tady a že se na ně chystám. Byla to strašná legrace, vlaštovky se neukázaly celé odpoledne. A stálo mi to i za to vynadání. V každém případě už vím jak na ně.
Boryš
Jsem sice ještě mladý pubertální kocouř, ale lumpáren mám na svém kontě už tolik, by mi mohli starší kocouři závidět.
Jeden z mých nejlepších kousků byl tento:
Jako správný kocouř jsem velice zvědavý a musím být u všeho co se v domě děje (dvounožci o mě říkají že jsem tak vlezlý,až to není pěkné). Jednou takhle ráno opět zkoumám co se v domě děje nového a vidím že dvounožci v jednom pokoji něco moc zajímavého dělají. Oni tam totiž dávali na podlahu vrstvu betonu. Bylo to moc zajímavé pozorovat, ale po chvíli se mi zdálo že by chtělo změnit místo. Proto jsem se vydal přímo doprostřed velmi pracně uhlazeného betonu a zanechával jsem za sebou krásné díry po mých tlapkách. Nakonec jsem si do toho betonu ještě sedl a začal si před nevěřícně koukajícími dvounožci mýt kožíšek. Bohužel jsem za tento kousek nebyl pochválen, ale naopak mi strašně vyhubovali a zavřeli mě za trest do garáže a tam jsem se mohl jenom smutně dívat z okna a olízat si tlapky od toho betonu (nechutnal nijak zvlášť chutně).
Zdraví vás pravý český kocouř Boryš
Břéta
Před nedávnem se k nám nastěhoval pejsek. Je to ještě štěně a proto si chce pořád hrát... Dokonce i se mnou!! Ale já jsem dáma s velkým D, a tak se přece nenechám obtěžovat nějakým psím mládětem!!!
Ze začátku jsem se ho pořádně bála, ale teď už jsem pánem teda paní situace JÁ!!!
Zjistila jsem, že ten malý ťunťa je šťastný za každou pozornost a tak jsem si řekla, proč toho nevyužít!!! Lstivě kolem něj projdu jako že nic, ohlídnu se, jestli mě sleduje a když vyběhne, já s výrazem smtri v očích běžím ke svým lidem... A kdo dostane vynadáno za to, že honí chudinku kočičku a ještě na ní štěká a kňourá???
Haha a pak že se kočka bojí psa!
Chitah
Já a kuchyňské papírové utěrky...
...když jsem byl ještě malý kocourek, tak jsem moc nechodil ven a přes den, než přišel páníček z práce jsem býval zavřený doma. To víte, celkem nuda, tak jsem jednou objevil, že na kuchyňské lince stojí zábavný bílý válec s něčím měkkým, co se dá krásně kousat a dá se s tím úžasně bojovat! Rval jsem se jako tygr, pomalu jsem z toho nepřítele dostával kousek po kousku až jsem ho úplně natrhal! No to víte, největší radost měl páníček, když přišel domů a našel celý dům jako totálně zasněžený, kousky toho bílého nepřítele byly uplně všude, nacházel toho prevíta ještě měsíc po tom pod ledničkou atd...Ale pro mě to bylo úplně bezva, jenže páníček už na linku nového bílého nepřítele nedal...ale já nejsem hloupý kocour, objevil jsem podobného nepřítele!! Byl v koupelně u takové té bíle nádoby, na kterou páníček někdy sedá!! Stál jsem tam a koukal na ten bílý pruh, kousnul jsem do něj a utíkal, seč mi síla stačila...a páníček za mnou...a ten bílý pruh taky pořád za mnou!!! No náramně jsme se pobavili:-))))....
P.S. páníček teď koupelnu zavírá...
Esterka
Mám ráda vodu. Ne, že bych se v ní máčela hodiny a hodiny, ale ráda se dívám, jak teče a jak se v ní šplouchají jiní. Ráda v ní i ťapkám a tekoucí proud hladím tlapkou.
Jednou jsem se, jako obvykle, procházela na okraji vany, ve které ležel páníček. Voda mě přitahovala jako magnet. Zkoušela jsem ji nejdřív jednou tlapkou, pak druhou tlapkou, pak čumáčkem. Na hladině byla krááásná bílá pěna a já jsem se pro ní chtěla projít a poválet se v ní. Tak jsem našlápla, ale ouha. Pěna se se mnou probořila, já ztratila rovnováhu a spadla do vody. Hrůza! Můj krásny kožíšek se namočí! Začala jsem se škrábat z vany ven. Poškrábala jsem paníčka na noze, pak jsem vyskočila z vany a naťapkala jsem vodu po téměř celém bytě až na místo, kde jsem se usadila a začala se jazýčkem upravovat. Panička mě ale vyrušila, zabalila do ručníku a pak se pořád motala po podlaze s nějakým hadrem a utírala tu legrační vodu na podlaze. Pohybující se hadr na podlaze je skvělá zábava...!
Fína
Milé paničky, páníčkové a chlupáči, budu vám vyprávět jak jsem potěšila svoje pěstounky, když jednou večer přišli domů.
Jednoho slunečného dne páníčci odjeli na výlet a já s mým kamarádem bíglem Kimečkem jsme zůstali sami doma. No dovedete si to představit, celý byteček byl jen náš. To byla paráda.
Páníček, přestože nás panička chtěla nechat jen na chodbičce, nám dal plnou důvěru a nechal otevřeny všechny dveře, kromě ložnice. Tam totiž smíme pouze vyjímečně :o)
Zpočátku jsme si s Kimem hráli. Různě jsem se mu schovávala po bytě a on mě hledal, pak honička a další blbůstky. Jenomže nám začala být nuda. Páníčci se pořád nevraceli, bylo odpoledne a my dva už za sebou kromě her měli i vydatný spánek, který nám měl zkrátit dlouhou chvilku.
Napadlo nás tedy, že se mrkneme na záchod. Já totiž hrozně ráda "kradu" toaletní papír a vždy, když se mi to podaří, rozcupu ho na kousky nebo celý rozmotám. A jaká sláva. Byl tam! Zapomenutý, neuklizený. Jéé a už byl můj. A ne jeden, dva! Ten první jsem pořádně rozcupovala a abych se neopakovala tak ten druhý jsem odnesla v tlamičce až do Kimovy mističky s vodou hi hi. To byla švanda.
Kima pak napadlo mrknout taky do koupelny. Vytahal všechny ručníky z poličky a mě shodil na zem krabičku s vatovými tyčinkami, kterými nám panička čistí ouška. Zase něco pro mě! Skoro všechny jsme je ožužlali a roztahali po obýváku. A hle, byl tu večer. Slyším známé bouchnutí dveří od auta a vím, že páníčci jsou doma. Honem ke dveřím je přivítat.
Celý šťastní jsme kolem nich lítali a poskakovali, ale copak??? Oni z nás nebyli příliš nadšení. Ale proč? Dostali jsme vyhubováno.
Pořád jsem nevěděla za co, ale když mě panička vyzvedla a já z výšky viděla ten nepořádek, hned jsem uhodla která bije!
Od té doby jsou páníčci více přísní a když jedou pryč a my dva jsme spolu doma, nechávají nám jen chodbičku.
Ale přeci vám musím něco prozradit. Totiž, když s nimi odjede i Kim, tak mě samotné byteček nechají :o) Ale neprozraďte to!!! :o)))
Hanička
Kočička Hanička je moc hodná a nikdo by od ní žádnou rošťárnu nečekal. Zlobí snad jen tím, že se neustále někde schovává a vylézá jen když se k tomu rozhodne sama. A proto byla celá rodina tím, co nám jednou večer provedla naprosto vyvedená z míry.
Naše Hanka nechtěla vůbec vystrčit nos do bytu. Když náhodou uviděla otevřené dveře na verandu, už byla pod postelí nebo na skříni. Venku zřejmě podle té malé šmudlinky číhalo velké NEBEZPEČÍ. Rozhodně ale nemohlo být tak velké, když tam pořád všichni odcházeli a zase se vraceli, usoudila po čase. A začala nenápadně pozorovat VENEK z parapetu okna ve verandě. Často viděla po dvorku pobíhat psice, kocoura, maminku i tátu, a proto uvažovala o tom, jak to TAm asi chodí.
A pak to přišlo. Jednou před spaním pustila ještě maminka psice ven, aby si udělaly, co potřebovaly, a nechala maličko otevřené dveře. Žádná z kočiček nebyla ani v chodbě ani ve verandě, proto, když se psice vrátily, maminka zavřela a zamkla dveře a šla si lehnout. Po chvíli si ale uvědomila, že nikde není slyšet "kočiči ruch". Vyskočila proto a šla na kontrolu. Jaffa spal v křesle, ale Hanka nebyla ani v prádelně na skříňce, nebyla na žádném parapetu, za závěsem u vysavače se také nikdo neuložil, prohlédla všechny kouty, nahlédla do včech skříní a už běžela burcovat tátu. Tak oba chodili po bytě, pátrali a volali, ale po Haničce se zem slehla. "Mohla by být pod gaučem nebo je zase zavřená ve špajzu" mínil táta, ale ani tato možnost nevyšla. TAK KDE TA KOČIČKA JE??!!
Myslíte-li si, že byla venku, máte pravdu. Proplížila se ta zlobilka jako duch kolem dveří, dokonce ani senzor na lampě si jí nevšiml a tak tam ve tmě stála a docela určitě v ní byla malá dušička. O radosti ze šťastného návratu domů svědčilo její dlouhé a silné předení na jejím oblíbeném místečku na okně v ložnici. Ale určitě nás všechny vyděsila! Rošťanda
Ikarus
Ahoj všichni kočky, kocouři a kočičáci.
Jsem kocour celkem slušný, lumpárny provádím s mírou, podle hesla - kočka světem vládne. Jsou ale stituace, kdy zapomínám na své dobré vychování. To když v našem bytě najdu nějakého jiného živého tvora. Tedy především z hmyzáky. To se mě zmocní lovecký instinkt a už se nedá nic dělat. Musím lovit, děj se co děj. Zapomenu, že existují místa, kam nesmím.
Jednou jsem takhle potkal vosu. Představte si, že si normálně bzučela na okně v ložnici páníčků. Byla neskonale drzá. Asi si myslela, že když vyletí nahoru, tak se k ní nedostanu. Jenže to byla na velkém omylu, já jsem dokonalý lovec. Několikrát jsem vyskočil, bohužel po skle tlapky strašně kloužou, tak to odnesl jeden květináč. No pochopte, mají na okně, kde bydlí kočka, co dělat? Vosa to nezvládla, přeletěla vedle k balkonovým dveřím, které byly nahrazené síťovými. A po síti, jak každá kočka ví, se přece dá báječně šplhat. Vylezl jsme rychlostí blesku až úplně nahoru. Už jsem tu bzučící potvoru měl. Ale ta vosa byla podlá, měla žihadlo a neváhala ho použít, zrovna do mého čumáčku. To mě tak rozzuřilo , že jsem prskal a plival okolo sebe. Kdo už žihadlo dostal, tak ví jak to bolí. V žádném případě jsem se nezavával. Lítal jsem po síti nahoru a dolů, no hrůza. Do toho přišla panička a nevěřila vlastním očím. Květináč na zemi, hlína až v posteli a plivající kočka zavěšená na síti. Nejprve mě odnesla pryč a zavřela za mnou dveře. Stihl jsem ji ještě v rámci boje trochu škrábnout. Potom vyhodila vosu. Nakonec všichni vyhodili síť. Ta už byla k ničemu, protož by přes ní proletělo asi i letadlo.
Nakonec všechno zlé, je k něčemu dobré. Po úklidu té spouště jsem byl hýčkán pro své zranění, ale na vosy prskám a cením zuby dál.
Váš Ikarus
Jaffa
Lumpačinek a rošťárniček jsem už ve svém skoro 2 roky dlouhém životě vymyslel celý kopec, ale pominu-li několik takových těch o zalezlém kocourovi za skříní a následném rozebírání obývacího pokoje, nebo o rojnicí dvounožců mnohokrát procházené zahradě a kocourovi zalezlém v keříku rybízu s potutelným šlkebem v tváři, o pokousané paničce toužící po kocourově výstavním úspěchu nebo vyděšeném holandském posuzovateli, který jen zázrakem neodjel z Plzně s děravou rukou, asi největší rošťárnou zůstává ta, když jsem ještě jako malý kočičí kluk vyděsil spícího páníčka.
To bylo v období mého hraní si na medvídka mývala. Všechny své hračky jsem namáčel do misky s vodou, kterou máme doma v chodbě a v ložnici, protože naše psice často pijí. Někdy jsem dokonce misku posunoval a ona se třeba i náhodou převrhla a to potom byla teprve náramná zábavka, zejména, když někdo z lidí do té rozlité vody:-) stoupl.
Mojí oblíbenou hračkou se jednoho odpoledne stala MAŠLOVAČKA. Taková ta svázaná peříčka z husy, kterými se potírají buchty nebo koláče. Dobře se to nosí v tlamičce a navíc to i pěkně voní po pečení. No a celé odpoledne jsem si s tou husí hračkou mašlovačkou hrál, nosil jí po domě, lovil jí a vždy jsem nad ní zvítězil. No a potom se to stalo. Naši šli spát a já si stále hrál s tou věcí. A abych udělal trochu vzrůšo, namočil jsem jí do misky a potom jí odnesl tátovi do postele. Ten se najednou probudil, vyskočil a zakřičel:"Kruci, kocour mi přinesl do postele nějakou mokrou myš!" Chacha, ale to nebyla myš, to byla moje hračička. Maminka jí našla a potom se dlouho smála, protože to prý byla moc roztomilá rošťárna!
Klaudie
Rošťárny vyvádím pořád, to bych ani nebyla já - Klaudie. Moji dvounožci už si na to zvykli, taky jim nic jiného nezbývá. Ale rošťárnu ze všech největší - jak říká moje panička - jsem zatím provedla jen jednou. Ty ostatní totiž nestojí ani za řeč. To jsem se vám jednou, když byli všichni v práci a ve škole, doma příšerně nudila. Jíst mě nebavilo, lenošit mě nebavilo, ani tapety v předsíni drápat mě nebavilo - a to je už co říct. A jak jsem tak nevěděla co bych...všimla jsem si, že páníčkové nechali přivřenou skříň - přesněji mňouknuto - nástavec na skříni. Tak hup na šplhadlo a šup do skříně. Co já tam objevila věcí...odloženou kytaru, staré hračky, nějaké knížky, výkresy - ty jsem malilinko okousala - a pak jsem uviděla tu věc. Tu věc, co nemám vůbec , ale vůbec ráda a kdykoliv se objeví, tak nejsem k nalezení. Přepravka - tak se to jmenuje. Jezdím v tom k paní doktorce na očkování a vůbec se mi nelíbí být v ní zavřená. Jak jsem ji tak obloukem obcházela, uviděla jsem uvnitř svoji myšku. Tak jsem si tam pro ni vlezla. Jenomže pak se to stalo - zavřeli se za mnou dvířka a já nemohla ven. Co teď? Přeci nezůstanu v té příšeře zavřená dokud někdo nepřijde. Zkoušela jsem všechno možné...a pak stačil jeden jediný kotrmelec. A už jsem padala ...Přepravka praskla, dvířka se otevřela a já konečně mohla ven. Ale s tou myškou z přepravky jsem si pak pěkně zařádila, jen co je pravda. Čekala jsem sice, že se budou človíčkové zlobit, že jsem zničila přepravku, ale ti byli nakonec rádi, že se mi nic nestalo. Vždyť já letěla z výšky skoro dvou metrů.
Tak to je konec mého povídání.
Pro Modrého kocouře
Klaudie Doležalová
Pardubice
Mařenka
Moc nesouhlasím s tím, co tady panička píše, protože to nebyla rošťárna, ale velmi trapná situace. Znemožnila jsem se a ona to klidně zveřejňuje!
Máme doma nové římské rolety, pěkné látkové, červené. K jejich ovládání slouží 3 provázky s úžasnou dřevěnou bambulkou na konci. Ráda si s nimi hraju. Klapou o sebe a dá se do nich i kousat.
Jednou jsem si s nimi zase hrála, ale nešťastnou náhodou jsem se do provázků zamotala a nemohla jsem se z nich sama dostat. Páníček seděl vedle mě u počítače, všiml si mého naštěstí a začal mi pomáhat. Já jsem o to ale nejevila zájem. Přece si nenechám pomáhat od dvounožce! Snažila jsem se tedy dostat ze "spárů" provázků sama, ale on se mi tam pořád pletl do cesty těma bezdrápkovýma končetinama. Odrazila jsem se tedy od parapetu a obletěla jsem paníčkovu hlavu jednou, dvakrát, třikrát jako na kolotoči. Při každém obletu hlavy jsem mu uštědřila škrábance na čele a na tvářích. (Dodatečně se omlouvám!) Vyhrál. Chytil mě a vysvobodil. Byla jsem znemožněna a uraženě jsem odešla středem pokoje trucovat.
Marumi
Já jsem za svůj život už provedla tolik lumpárem a rošťáren že už ani nevím která byla ta největší. Proto vám povím o jedné která se mi obzvláště povedla. Jednou takhle na jaře jsme s mým kočičím kamarádem zase pořádně šmejdili po domě a hledali co je tam nového. Všimli jsme si za oknem je nějaká zajímavá a dobře vonící věc. Proto jsme ji pořádně ochutnali. Později se naši páničci moc divili jak to že ten pečený velikonoční beránek vystavený za oknem nemá hlavu. Samozřejmě že na nás padlo hlavní podezření, protože jsme se už příliš olizovali, ale kromě několika nadávek se nám nic nestalo. Příští rok byl beránek už pořádně zabalený v celofánu takže jsme mu už žádnou část uchutnat nemohli.
Matýsek
Rošťáren jsem provedl mnoho, ale přece jen by tu byla jedna výjimečná, díky níž prožili páníčkové pěkný trapas.
Jednoho dne jsem vyrazil na návštěvu k rodičům paničky, bydlí v paneláku a protože se rád vyhřívám na sluníčku, vyšel jsem si u nich na balkón, který náhodou sousedí s balkónem jiné rodinky. Zvědavost mi nedala spát, a tak jsem se protáhl škvírou mezi balkóny a navštívil jsem sousedy. Balkónové dveře měli pootevřené, a tak jsem si drze vlezl do jejich pokoje a ocitl jsem se přímo v ložnici. Nikdo tam nebyl a protože mě doma páníčkové už do ložnice nepouští, jelikož jsem se jim už dvakrát vyčůral do peřin, neváhal jsem a na chvíli si ustlal v posteli sousedů. Nevím ani proč, ale při odchodu jsem jim tam zanechal překvapení, pěkné hovínko.
Nechtějte vědět, když na to přišla sousedka.....Páníčkové museli jít, uklidit to po mě a omluvy jim ani nestačily. Já dostal pár přes zadek a víckrát už jsem to neudělal.
Max
Ahoj kocouři a kocouřice!
Tak se také hlásím se svou oblíbenou rošťárnou. Rošťárny! Na to mě užije!
Když jsem se ke svým dvounožcům dostal, dlouho nebylo jasné, zda si mě nechají. Moc jsem to nechápal. Vždyť jsem byl krásný kocourek. Pro jistotu jsem na sebe moc neupozorňoval. Ale později! Když už bylo zřejmé, že v teplém pelíšku zůstanu, měl jsem najednou plno energie. Musel jsem všechno zkontrolovat: počítač, piáno, pelíšky svých dvounohých přátel... A protože moji přátelé jsou moc klidní, začal jsem je trochu prohánět. Například jsem ukradl rybu, chystanou na oběd. To byla honička! V noci, když moje kámoška chodí po bytě, lovím její nohy.Když se prede mnou chce schovat pod deku, občas se mi podaří rafnout jí do stehna a někdy i kousek výš (říkají tomu prdka).
V poslední době rád prozkoumávám dům. To ale musí být už tma, zavřené dveře od vchodu a všichni obyvatelé domu ve svých příbytcích. Nejlepsi průzkum je brzy ráno. Pořád jsem přemýšlel, jak své dvounožce vyhnat co nejdřive z pelíšků, až jsem na to přišel. Potichoučku se vkradu do loznice, opatrne strčím přední tlapky pod kámošovu deku a začnu drápkovat a tesákovat. Prsty u nohou, ty se dobře okusují! Páník vetšinou vyskočí, chce mě chytit. Pak si uvedomí, že už je čas vstávat a na chvili mě vypustí na chodbu.
Zatím to funguje, ale už přemýšlím nad další lumpárnou.
Max
Maya
Protože žiji s rodiči jen 6 měsíců a v bytě, neměla jsem zatím možnost udělat nejakou opravdu kočičáckou rošťárnu. Pravidelně shazuji a ožírám kytky, vyhazuji jídlo z misky, vyhrabávám stelivo ze záchodku, lezu na záclony a různě se schovávám. A právě to schovávání je asi největší rošťárnou, kterou jsem zatím udělala.
Jednoho dne k nám přišel pán, co nám měnil zámek na dveřích (aby mě nikdo neukradl) a trvalo mu to nakonec celý den. Když zazvonil dole u baráku, Kačík (moje maminka) mu šla narychlo otevřít a nechala mi celý byt přístupný. Když se vrátila, nikde mě nemohla najít. Pán vysadil dveře a odnesl je na chodbu. Kačík mě chtěla ukázat, ale prošla celý byt, všechny moje obvyklé skrýše a nic. Dala do mističky tuňáka, chodila a číčala. Já samozřejmě tu dobrotu cítila, ale cizí pány nemám ráda. Po hodině začla být Kačík nervózní (jak se může ztratit kočka v 3+1??). Ale co teprv když zjistila, že nechala otevřené okno na balkón (bylo otevřené jen na 2 cm, ale v té chvíli jí ani nenapadlo, že je to i na mě moc malé) a na balkóně je otevřené zasklení a príma šplhací sušáky, plné oblečení. Kačík vykoukla z balkonu (bydlíme v 10tém patře) a zhrozila se. Utíkala pro dalekohled, jestli nenajde placatou kočičku na trávníku. Volala své mámě i mému tátovi. Oba znervózněla tak, že chtěli jet ihned z práce domů.
Naštěstí jí pak napadlo, že se nepodívala pod jedinou skříňku, se kterou nelze hýbat (a ani nevěděla, jestli do ní lze zezadu vlézt). Šíleně rychle jí vyklidila, vše vyházela na hromadu. Pak jí maličko odsunula a tam mě našla, úplně schoulenou, maličkou, vystrašenou kočičku. Byla tak ráda, že mě našla, že mi ani nenadávala. Ale od té doby mě má snad ještě radši.
Micinka
Já a rošťárna? Já jsem odmalička taková hodná kočička. No pravda, vzpomínám si na jednu, to už je dávno, a vytrestala jsem především sebe. To jsem byla ještě nezkušené koťátko a všechno mě zajímalo. Nejvíc ale nějaká sušená kytka ovázaná krásně dlouhou stuhou, asi proto, že mi k ní páníčkové zakazovali chodit. Říkali: "Micinko, tohle je zásnubní kytice, ne abys s ní něco provedla!" Ale znáte to, já to pořád zkoušela, oni mě pokaždé vyhnali.
Jednou v noci jsem se ujistila, že oba spí, a hurá pohrát si s tou stuhou. Jenže ouha, nějak se mi omotala kolem ocásku a já se jí nemohla zbavit. Začal horor: skočila jsem ze stolku, za mnou se ozvala obrovská rána (jak spadla skleněná vázička na skleněný stolek), tak jsem přidala, ale pořád mi za ocáskem něco šustilo. Byla jsem jako nepříčetná, lítala jsem z místnosti do místnosti a snažila se utéct tomu šustění. Nakonec jsem našla útočiště pod postelí páníčků.
Panička se šla podívat, co se stalo. Ujistila mě, že sice kytice je roznešená po celém bytě a nadobro zničená, ale že je ráda, že se mi nic nestalo. Já byla taky ráda, že konečně přestalo to protivné šustění.
Mušlinka
Největší rošťárna ? Jak vybrat největší když já rošťárny nedělám.
Jistě, nějaký ten rozškrábnutý závěs u vany v koupelně nebo povytažená nitka u sedadla v autě, ale to je normální - jsem kočka a naši to za lumpárnu nepovažují.
Do soutěže o superkočku vám raději napíšu, jak mně učili chodit na postrojku a jak jsme se s tátou shodli na taktice koupání, když přijdeme z venku. Pustím teď ke klávesnici tátu:
Když byla naše Mušlinka mladší, navlíknout jí postroj byl úkol téměř nadkočičí. Pouštět jí ven bez vodítka nepřipadalo v úvahu, nechci domýšlet co by, kdyby ... Celý problém jsme vyřešili tak, že okamžitě po nandání postroje hned jsme vyrazili ven. Mušlinka jak se octla venku, přestala se zabývat postrojem a hned jí zajímal okolní svět. Brzy si uvědomila, že kdykoliv na sebe nechá navlíknout tu "zatracenou věc", rázem se octne ve světě, který ji tolik zajímá. Dospěli jsme do stádia, že když vyndám postrojek ze skříňky, Mušlinka přiběhne a snad by si ho i sama zapnula :-)
Když jsme u procházek, mám ještě jednu fintu, která souvisí s příchodem domů. Jako asi každá kočka, smí Mušlinka do postele. Když je ale venku třeba bláto a peřiny jsou zrovna čerstvě převlíknutý ... přijde na řadu mytí. Uff, to býval problém.
Napustit do vany třeba jen 5 cm vody, kvůli umytí pacek - bez problémů.
Postavit Mušlinku do těch 5 cm vody - nemožné. Škrábance, mňučení, naříkání, útoky ... Když už Mušlinka věděla, že se blíží čas koupání, začala se vždycky rychle olizovat, jako by říkala: "Koukej, já se umeju sama, nedávej mě do tý ošklivý vany".
Ke všemu jsem byl já ten špatnej, takže když se někdy výjimečně podařilo, Mušlinka se mnou většinou dlouho nemluvila.
Jednou jsem měl trochu zablácenou i přepravku zespodu a tak jsem napustil obvyklých 5 cm vody a pomalu ponořoval i s obsahem. Nic. Ticho. Vzal jsem sprchu a připustil ještě trochu, aby se Mušlince omylo i bříško. Ticho.
Otevřel jsem pomalu přepravku a naše číča mi v klidu, už s omytýma packama a bříškem skočila na rameno. Nejen že byla čistá, ale ještě jsem já byl ten dobrej, na kterého si z tý ošklivý vody vyskočila. Úžasná věc.
Návod asi nebude univerzální, ale u nás funguje dokonale. Ani náznak strachu a ten slastný pocit když si kočku která Tě miluje odnášíš na rameni. Ona krásně čistá - ty bez škrábanců :-)))
Puclík Hráďa
Tak u tohoto úkolu nastal v našich řadách rozkol: Zatímco já jsem nutil paničku, aby pěkně vylíčila, jak se kvůli mému toulání (a taky zabezpečení ostatních kočiček v útulku) rozhodla postavil kolem dvorečku vysokánský plot a myslela si, že tím na mne vyzraje, panička odmítla s tím, že jí je naopak u toho ještě pořád do pláče, když si vzpomene, jak jí týden po domě a dvorku courali a hlučeli cizí chlapi, jak se s nima dohadovala, když co chvíli do něčeho kočičího šlápli, a když po týdnu vysolila do nastavené dlaně řemeslníků 15 tisíc, zavřela za řemeslníky dveře a otočila se - a viděla ze mne, Puclíka Hrádi, mizet za plotem už jen ocásek...
Naproti tomu panička míní zveřejnit takovou trapnou historii, jako jak jsem se vyvenčil sousedce v bramborách, ona mne zmerčila a hnala se na mne, já jsem zdařile prchal až k plotu, baba za mnou, já hop na hromadu cihel a hop na plot - a baba jak byla rozběhnutá, vletěla za mnou až na ty cihly - které však unesly mne, čtyřkilového kocourka, ale ne ji, osobu zvíci metráku!.. a sesypaly se i s babou, která příšerně klela (a doteď paničku nezdraví) a já, pUclík Hráďa, jsem už důstojně seděl na plotě s překvapeným výrazem "no toto? co je to za kravál?"
Tak si vyberte vy!Čau mňau!
Pufča
Napíšu Vám jak jsem se zatoulala k sousedům............každý večer před našimi dveřmi na mě už čeká můj kamarád zrzavý kocour Mikeš. Onoho večera jsem tak dlouho mňoukala u dveří, že mě pánička pustila dříve a já na Mikeška počkala na chodbě. Mikeš mě pozval k nim domů, měli totiž pootevřené dveře, ale pánička a ani pániček od Mikeše o tom nevěděli.
Takže si dokážete představit co se dělo potom, pánička mě hledla po celé chodbě a už byla dost nervózní kde jsem. Já jsem si mezitím prozkoumávala prostory u Mikeše, nikdo si mě tam nevšiml a ani Mikeše, takže byl svým páničkem taky hledán. Nakonec nás našli spolu pod skříní a měli problém nás od tud vyhnat. Museli pozvat na pomoc mou páničku, protože všude stříkala krev, jak jsem se bránila, to víte nechtělo se mi od tam tud. Byla to dobrá zašívarna. Od té doby když Mikešek vyráží na své večerní toulky chodbou, je pozván k nám a pánička dá na dveře cedulku ,, Mikeš je u nás na návštěvě ,,. Bydlíme totiž v garsonce a pánička nás má pod kontrolou. Jinak se samozřejmě ráda toulám po římse na terase a prozkoumávám také terasy sousedů, ale to už je na jiný příběh. Ale vždy se vrátím domů, protože vím kde mám svoji mističku, pelíšek a páničky na mazlení. Mňau, Mňau.....hezké prázdniny !!!
Rozárka Melíšková
LUMPÍK RÓZA
Zdravím všechny lidičky a kočičáky.
Já jsem se už lumpíkem narodila. Pamatuji se, jak mi maminka dávala výchovné pohlavky. To víte, byli jsme s bráchou pořádný zlobidla. A pak jsem se dostala do moc fajn smečky, kde si pár mých lumpáren svým způsobem oblíbili. Občas slyším „ta potvora chlupatá“ nebo „kde je to zvíře“. Z toho si nedělám hlavu. Jen tak si vždycky lehnu a dělám jako že nic.
Ale nezapomenu ne jednu povedenou rošťárnu, z které jsem vyvázla coby KRÁLOVNA ZVÍŘAT. Musím vám prozradit, že jsem nikdy nebyla venku , takže největší úlovek do té doby byla jen můra. Představte si situaci, jak panička chystá řízečky. Nejdřív slyším jakési mlácení a můj čumáček to začíná čím dál tím víc dráždit. Pak to začne divně syčet a prskat, poté spokojená rodinka usedne ke stolu. A já nic? Normálně dostávám svou porci, ale z nějakého zmatku na mě jaksi zapomněli. Já se ale dokáži připomenout. Od stolu nic nekáplo, tak jsem se nepozorovaně vkradla do kuchyně, hupsla na linku a tam? Dva krásný veliký a syrový řízky! Kuk na rodinku, ničeho si nevšimli. Popadnu jeden řízek do tlamičky (kdybych měla batoh, tak si vezmu i druhý) a honem honem zdrhám. V tu ránu se všichni začali smát, visel mi flák masa z tlamičky, sotva jsem ho unesla. Já zvítězila, měla jsem CELÝ řízek jen pro sebe!
Ještě teď se všichni smějí, když si na to vzpomenou.
Tobias
Největší rošťárna?…Skončilo to pořádným vejpraskem, aůůů!
Jednou se moji dvounožci rozhodli upéct k večeři kuřecí stehýnka. Jak to tak vonělo v troubě, dostal jsem na stehýnka taky šílenou chuť. Mám sice rád všechna člověčí jídla bez rozdílu, ale na kuřátko, na to jsem přímo labužník! Dvounožci ale vytušili, že vůně mě nenechala klidným a jakmile pekáč vyndali z trouby, chtěli ho přede mnou (než to trochu vychladne) ukrýt. Pracovna se jim zdála jako dobrý úkryt, a já zas věděl, že moje jediná šance, jak se dostat ke stehýnkům byla nenápadně proklouznout do pracovny právě ve chvíli, kdy Martinka bude opatrně pokládat horký pekáč na prkénko. A povedlo se! Dveře se zaklaply, a já mohl vyskočit na stůl a začít opatrně horká zlatavá stehýnka dlabat. Z pekáče se mi to ale jedlo špatně, tak jsem jeden kus přemístil na koberec, kde jsem se s ním nejdřív trošku honil, aby vychladl, a pak mohl pohodlně jíst. Z pekáče jsme pak vylízal všechnu tu dobrou šťávičku a ochutnal další 2 stehýnka, jestli náhodou nejsou lepší, než to, jehož zbytek jsem nechal na koberci. V tu chvíli asi dvounožcům začalo být divné, že je u televize neprudím lezením po palmě nebo po zácloně a tak jim docvaklo, kde jsem. Když mě objevili, začal jsem samozřejmě zdrhat, ale nebylo mi to nic platné. Dostali mě a naložili mi pořádnejch pár přes zadek. Ale stálo to za to, protože jsem se jednak pořádně napucnul něčeho výborného, což se mi zas dlouho nepoštěstí, a za druhé jsme dvounožcům skrz mastný koberec a sežranou večeři (na kterou se určitě hodně těšili) dokázal, že chovat kocoura není procházka růžovým sadem.
Mějte se fajn, mňau Tobias.
Tulinka
Už jsem myslela, že budu muset uvést jako svou největší rošťárnu "jen" okousaný hermelín na chlebu paničky, ale nakonec se mi podařilo stihnout rošťárnu větší :o)
Bylo to u náhradního páníčka, když ti moji odjeli pryč. Vždycky mě totiž zajímala ta maličká místnůstka, kterou přede mnou vždycky zavírali. Náhradní páníček si nedal pozor, a tak jsem nepozorovaně na toaletu vklouzla. No řeknu vám, nic moc, místa tak málo, že jsem se sotva mohla otočit. Pak jsem ale objevila ten lákající otvor v umakartu docela při zemi, kolem ústí odpadu z mísy. Akorát tak velký, abych se jím protáhla. Jó tam bylo krásně! Samá trubka, kohoutek, budík, vymetla jsem tam všechny pavučiny a pěkně jsem se vyšplhala po těch trubkách až docela nahoru, na plynoměr, a tam jsem se uvelebila. K mé smůle páníček zaslechl šramot a vydal se mě hledat. Chvíli mu to sice trvalo, ale nakonec se otevřela celá přední stěna a já spatřila jeho překvapení. No jo, vyhodil mě odtamtud, ale na tohle dobrodružství budu ještě dlouho vzpomínat.
|
|
|
