Vášnivé prokletí rodu Chlupézů - díl 7. - Vášnivé plameny

K 7. dílu kočkonovely proběhla speciální tipovací soutěž. Výsledky najdete zde.

Blue Cat Television

uvádí

nekonečnou kočkonovelu

Vášnivé prokletí rodu Chlupézů

Námět, scénář a režie: Azuros Kocouřéz

Díl 7.

Autor: EvaNo mufka.denicek.eu

Minulé díly: 6. Vášnivé otázky 5. Vášnivý plán 4. Vášnivé odpoledne 3. Vášnivá snídaně 2. Vášnivé probuzení 1. Vášnivé svítání

„Dvacet tři tisíce pět set osmdesát dva, dvacet tři tísíce pět set osmdesát tři... dvacet tři... Barbarito, prosím, nemohla bys na chvilku ten myšovar vypnout? Ruší mne to, nemohu se soustředit!“

Frankito utrápeně pohlédl na Barbaritu, která se snažila udržet starý oprýskaný a hlučný myšovar tak, aby poskakováním nespadl ze stolu.

Barbarita provinile vzhlédla: „Promiň, Frankito, ale chvátám s večeří. Jsi rozmrzelý... pořád nesouhlasí počet?“

Frankito odvětil: „Ano. Stále docházím k úplně jinému počtu, než který mi dal Kojotéz. Podle něj máme nejméně o 10 000 kusů méně... ale já jsem počítal opravdu pečlivě, neproklouzla mi ani myš! Mám zapsáno i 305 úplně čerstvě narozených myšat.“

Barbarita povzdychla: „Frankito, nechci tě znepokojovat, ale já jsem dnes při odpoledním krmení našla v zrní divný prášek... bílý, jemný. Zrní jsem tedy nedávala, dostaly dnes jen trochu sýra. Jenže takhle je nikdy pořádně nevykrmíme!“

Frankito se zachmuřil. Hlavou mu kroužily myšlenky, které byly plny otázek. Proč, když farmě věnují tolik práce, stále se nedaří? Proč se vždy stane cosi nepochopitelného, nečekaného? Jak mohou myši utéci ze zajištěných klecí, jak to, že nejlepší odběratel náhle vypověděl smlouvu, protože v pikantní směsi myších stehýnek našel střepy? Proč si zákazníci stěžují, že skoro každá druhá konzervička s nakládanými myšími oušky je prázdná? Přestože on, Frankito, výrobní linku několikrát kontroloval? Jak se do pikantní myšmasové polévkové zavářky dostal pepř? Tolik pepře, že všichni, kteří nic zlého netuše, knedlíčky ze zavářky ochutnali, měli zcela spálené jazyky? A na placení bolestného padl už tak nevelký zisk z celoroční práce farmy?

Frankito unaveně zavrtěl hlavou. Upracovanou packou si naškrábl na ubrus poznámku, že vše musí znovu probrat se šafářem Kojotézem.

Barbarita ho sledovala káravým pohledem: „Frankito, to je jediný slušný ubrus, který ještě máme! Snad nám zas nějaký věnují Izziela a Lorrieta, až bude paní Missarina zase pořizovat nové a ty staré poručí vyhodit. Vždyt nebýt toho, že na nás vždy Izziela a Lorrieta myslí, neměli bychom ani záclonu... a každý by nám viděl do kuchyně!“

Frankito posmutněl: „Vydrž, sestřičko. Vím, že by sis zasloužila lepší bydlení a nový myšovar a nový ubrus a... Co to bylo? Vidělas to také?“

Barbarita se udiveně otočila: „Co jsem měla vidět?“

„Tam... za oknem... mihl se tam stín... někdo byl za oknem!“

„Frankito, nestraš mne, kdo by teď, večer, byl za oknem?“

Náhle se rozrazily dveře. Barbarita leknutím upustila naběračku i talíř. Do kuchyně se vřítil rozevlátý a rozesmátý Francesquito.

„Tak jsem tady, myšochovci, to koukáte... jsem si řekl, skočíš na chvíli kouknout, jak Barbaritě a Frankitovi dupou králíci... ééé, tedy myšíci!“

Barbarita se usmála: „Ty jsi jak tornádo, které přináší dobrou náladu... jsme rádi, že jsi tady. Dáš si s námi večeři? Ale je to jen guláš z myších hřbítků... to víš, všechno lepší maso jde do obchodů!“

Francesquito se široce olízl.

„Už to dávej na talíř, krásná seňorito... A nešetři! Doufám, že máš dost i pro ostatní!“

Frankito netajil údiv: „Jaké ostatní? S nikým nepočítáme... koho myslíš?“

Francesquito se zarazil: „No, když jsem sem kvačil, tak jsem na druhé cestě viděl ty dva mladé urozené namyšlence, Lassalitu a Milcháveze... a měli pěkně naspěch, skoro mi připadalo, že normálně utíkají! Tak jsem myslel, že letí k vám, na večeři!“

Barbarita nakrčila nos: „Ti? Co by tu dělali... ti se přece s námi, chudými farmáři, nestýkají! Ale je to divné, vždyť cesta vede jen sem, k nám...“

Francesquito nadšeně vychutnával večeři: „Mno... mlask... oči mne neklamaly... mlask, opravdu mířili k farmě, mlask, mlask, ti povim, Barbi, ty teda ale jsi kuchařka... mlask... hnali, jak když je někdo honí... jak kdyby jim za patami hořelo!“

Frankito zvedl hlavu od talíře a náhle vytřeštil oči: „Mňau Díoz... MŇAU DÍOZ! Hoří! Opravdu hoří... rychle, hoří naše zásobárna zrní... rychle!“

Všichni vyběhli na prostranství před domem. Frankito a Francesquito běželi ke studni. Barbarita přes slzy v očích viděla, jak střechu zásobárny začínají pohlcovat plameny... a hustý dým se valil všude kolem.

Náhle se clonou dýmu mihla velká postava ve vlajícím rouchu.

S výkřikem „Musím dovnitř... musím pro ně... musím je zachránit, je tam Lassalita a Milchávez!“ proběhl otec Amadeos dusivým kouřem a neohroženě vběhl přímo do plamenů.

Pokračování příště

Sdílejte!  |  O sdílení

15 komentářů

Reklama