Hurá padá :-)

Minulý týden jsem si stěžoval, že nesněží, a najednou jako bych to přivolal, začalo a jak. Takhle sedím v okně a tu jedna vločka a druhá, tak je začnu lovit, protože se přilepily na okno, a najednou chumelenice. Než se panička vrátila z práce, už mezi dveřmi na mě volala, kde máš popruhy, jdem ven, nasněžilo, a tak jsem se těšil, že jsem ani neprotestoval, že na mě navlíkala popruhy. Vyběhl jsem tak, jak jsem zvyklej, už jsem to chtěl metelit do zahrady, a v tu chvíli mě panička vzala do náručí, prý že musím pomalu, že mě jinak začnou hned zábnout tlapky, ta toho taky nadělá. Nemohl jsem to vydržet a ještě než mě donesla do zahrady, tak jsem se jí vytrhl a skočil jsem do té bílé peřiny. Au, to hrozně studí, až jsem povyskočil, i když mám tlapky pořádně chupaté i ze spodu, jak se na mainecoona sluší, tak asi nejsem zvyklej. Panička mi říkala, že mě zas vezme do náručí, ale já jsem přece statečněj a snažil jsem se přejít celou zahradu, abych jí ukázal, že nejsem žádnej srab. Ale furt to studilo, a to víc a víc, a tak jsem se dal zbaběle na úprk a zastavil jsem se až na okýnku od sklepa, kde sníh nebyl. A tak jsem se chtě nechtě ocitl v teplém náručí a už jsme mířili domů. Před kámošem jsem se trochu předváděl, že jsem byl venku (on se sněhu hrozně bojí), ale v koutku jsem si rychle olizoval tlapky, aby tak nezábly. Ale je to žůžo, panička mě pořád pouští do okna a já vykukuju a shazuju z parapetu sníh na kolemjdoucí (teda na páníčka, který šel zrovna domů) a mám z toho hroznou psinu, dávají mi sněhové kouličky do umyvadla a myslí si, jak na mě vyzráli, že nebudou na zemi, ale to se mýlí, už asi na tři šlápli a děsně nadávali, nevím teda proč, já na to taky sahám. Už se zas těším, až mě vezmou ven, ale panička říká, že jedině v bačkůrkách, jsem snad takový to mrňavý psisko, co furt jen pištivě štěká a v tomhle počasí na sobě má jak říká panička oteplováky, to teda nejsem, a to radši ať mě studí tlapky, jsem přece mainecoon a ne nějaká psí fiflena :-)). Tak ať žije sníh a dlouho vydrží. cairo