O kočkobudíčku a mokrém kožíšku

Ahoj, mňau, mňau, dobrý den! Minule jsem slíbila, že se s vámi podělím o lumpárny, co jsme vymyslely a úspěšně praktikujeme. Myslím, že na holku nezkoušíme nic, co by už nějaká kočka před námi neprováděla, ale i tak je to legrace. Naším mistrovským kusem je probouzení. Nejlépe okolo páté ráno. Chápete, to je přeci ideální čas na kočičí budíček! Ovšem holka má opačný názor. Hlavně ve dnech, kterým říká víkend, a většinou neodchází na celý den pryč, údajně, aby nám vydělávala na masíčko. Ostatně na co jiného by měla vydělávat, že? Vraťme se k kočkobudíčku. Nebudu tu popisovat buzení hlasové, to děláme všichni. I když jsem doma dostala indiánské jméno „kočička co dělá mňau“. No co, tak si ráda povídám, co je na tom? Maruška zase nemňouká skoro vůbec. Prý byla hodně povídavá, než jsem přišla, ale teď tu mám hlavní slovo já, protože jsem průbojnější. Maruš si to nechává líbit, takže jsme všichni spokojení. Ze začátku holka zkoušela, že nás do ložnice nebude pouštět. Chachá, vydrželo jí to asi měsíc. Po pár vyškrábaných dírách v koberci, několika rýhách ve dveřích a asi třech stížnostech sousedů to vzdala. Jsme totiž tááák roztomilé, když se vyvalujeme v peřinách... Já ji nejradši budím tak, že si jí lehnu na krk, případně na obličej. To je vzhůru hned. Ale Maruška to má promyšlenější. Budíček v jejím podání má několik stupňů: nejprve si jen sedne vedle holky, kouká na ni a vrní. Když nepomáhá hypnóza, přejde Maruška k holčiným nohám. Nejprve jen tak decentně přešlapuje. Když se miskoplnička stále nemá ke vstávání, začneme společně odhrabávat peřinu. Ono je totiž velká legrace lechtat ji pacinkou po noze. Občas, když už máme veliký hlad a hrozí, že by nám třeba mohlo začít kručet v bříšku, použijeme drápky. Nejúčinnější jsou na nohy a obličej, to pokaždé holka vyletí jak střela! Sice u přípravy snídaně mrmlá něco o tom, že má doma příšery a ne kočky, a že je taky začne budit, aby jim bylo jasno, jaké to je, ale nikdy to neudělala. A určitě ani neudělá, poslechne nás totiž na mňouknutí. Největší legrace je ale pořádat závody přes pelíšek, kterému říkají postel. Občas s Maruškou soutěžíme, kdo donutí holku víc zakřičet. Já zatím vedu, protože jí s rozběhem skáču na břicho a na hlavu. A to je určitě príma probuzení. Když chceme být něžné, olizujeme holce každá jedno oko, případně nos, já někdy i okusuju vlasy. To vždycky holka vyskočí z postele a začne nadávat na nějaká prasata, a že prý doufá, že předtím neposvačili pavouka nebo mouchu. Pchhh, kdyby věděla jaká je to dobrota, nos by neohrnovala. Dostali jsme novou hračku, takový prolézací pytel, a ten báječně šustí, když se jím proháníme. Nejlepší je to ve chvíli, kdy holka začne usínat. To ale musíme hned rychle utíkat za gauč, protože ona si na nás k posteli připravila takovou ošklivou zbraň: je to průhledná nádoba, a v ní je voda. A ta voda stříká. Nám do kožíšku, brrrr. A holka ji rozhodně neváhá použít. Musíme jí to odnaučit, ale zatím jsme nepřišly na to, jak. Kdyby někdo z vás měl nápad, budeme rády. Mokré kožíšky se nám nelíbí.

Díky a zatím mňauk a pusu

Adélka Prskoš

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama