Story veterinární

Ahoj kočičáci,
minule jsem slíbil to o tom veterináři, a jak byla pomsta sladká. Tak to bylo takhle.
Velká mě nacpala do přepravky a zas mě někam vezla. Netušil jsem ještě, co mě čeká, takže jsem byl celkem klidný a jen jsem si tak tiše pomňoukával. Pak mě odnesla do takové hrozně bílé místnosti a pustila mě ven. Byla tam spousta cizích nových pachů a taky neznámá dvojnožkyně, teď už vím, že zvěrodoktorka, tedy veterinářka. Zpočátku se mi to celkem líbilo, i když mě různě ohmatávala a koukala mi i tam, kam se to nesluší, zas mě ale celou dobu chválila a říkala, jaký jsem krásný a zdravý kocour a tak vůbec. Už jsem si začal myslet, že to možná bude nějaká ta kočičí výstava. Jenomže pak mě moje Velká zrádně popadla, přimáčkla na stůl a ta cizí dvojnožkyně šup do mě jehlu! Ne že by to moc bolelo, ani jsem nekviknul, ale ponížení to tedy bylo. Fuj! A zrada! Velká se mě pokoušela usmířit kočičími pralinkami s lososem, ty já rád, takže jsem si vzal. Ale jestli si myslela, že jí to tak snadno projde, tak to se tedy šeredně spletla!
Řeknu vám, kočičáci, tak rozhozenou dvojnožkyni jste ještě neviděli, jako byla moje Velká, když jsme jeli domů. Jakmile totiž nastartovala, začal jsem vyvádět. Škrábal jsem, mňučel jsem, dobýval jsem se z přepravky, deka byla v koutě, no kočičí dopuštění. Navíc jsme uvízli v zácpě, já vyváděl a Velká nevěděla, jestli má dřív nadávat na pražskou dopravu nebo konejšit mě.
Asi si myslela, že tak řádím proto, že se mi chce... no víte co, protože jen jsme dojeli domů, vzala to i s přepravkou po dvou schodech a rovnou k záchůdku. Otevřela a nejspíš čekala, že vystřelím jak dělová koule. Túdle! Vykráčel jsem důstojně ven a odešel jsem středem pryč. Tedy, ne že bych nepotřeboval, ale to klidně mohlo deset minut počkat. Pche!
Jenomže tohle ještě nebyl konec. Za týden vám mě Velká najednou začala strkat na váhu. Povedlo se jí to tedy jenom proto, že využila momentu překvapení. Nicméně prohlásila, že krásně rostu (aby ne!) a že už mám dvě kila. Myslel jsem, že si mě váží jenom tak, jenže ona začala kroutit kolečkem na takové trubičce a pak mi do misky pšoukla něco bílého a zamíchala do jídla. A zrovna do takového dobrého. Měl jsem dilema – přijít o oblíbenou baštu, nebo udělat, co na mně Velká chce? (Ještě pořád jsem jí úplně neodpustil!) Nakonec jsem to vyřešil šalamounsky, sežral jsem půlku a dále ni krok. Chodila kolem, přemlouvala mě, nadávala mi, ale nic nepomohlo. Jenomže pak se uchýlila k další sprosté zradě. Do toho zbytku přimíchala lžíci konzervovaného tuňáka, a po tom já bych se utlouk. Žaludek zvítězil a já to sežral.
Velká pak mluvila o nějaké kočičce a pejskovi, jak pekli dort. Vůbec nevím, co to mělo se mnou co společného, dorty nežeru. Jo, a taky říkala něco o tom, že mi příště tu odčervovací pastu nacpe rovnou do krku. Tak to jsem tedy zvědavý, jak to chce dokázat. A zaručuju vám, kočičáci, že jestli to zkusí bez tlustých rukavic, bude se hóóódně divit!
Čauky mňauky, váš Denny

Foto: Pomsta, díl druhý. Už víte, proč musela Velká běžet koupit nový dárkový papír?

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama