Vášnivé prokletí rodu Chlupézů - 9. díl - Vášnivé zděšení

Blue Cat Television

uvádí

nekonečnou kočkonovelu

Vášnivé prokletí rodu Chlupézů

Námět, scénář a režie: Azuros Kocouřéz

Díl 9.

Ilustrace Jana Ratková www.fantazie.org/novinky/

Autor: EvaNo mufka.denicek.eu

Minulé díly: 8. Vášnivé zoufalství 7. Vášnivé plameny 6. Vášnivé otázky 5. Vášnivý plán 4. Vášnivé odpoledne 3. Vášnivá snídaně 2. Vášnivé probuzení 1. Vášnivé svítání

Srdceryvný Abbygailitin výkřik rozechvěl večerní tmu, rudě zbarvenou ohněm. Všichni se podívali směrem, kterým ukazovala Abbygailitina roztřesená tlapka.

Chillito vydal zoufalý, táhlý výkřik: „Miiiiaaauuuuch, ne! To ne! Jak věděla, kde jsme? Vždyť... Mňau Díoz, tohle jí zlomí srdce!“

Otevřenou bránou do dvora právě vjížděl elegantní kočár, tažený šesti chrty. Na dvířkách měl kočár zlatý emblém rodu Chlupézů. Kočár zastavil a Tadeasos, kočí a rodinný řidič hbitě přiskočil, aby dvířka úslužně otevřel. V oblaku teček a kozlíkových kapek vystoupila Missarina. Pyšně se rozhlédla, hrdě zvedla hlavu a kráčela ke skupince, zmáčené slzami.

Pohrdavě usykla: „Koukám, že vám shořela kůlna, tak ji oplakáváte!“

Vzápětí pátravě pohlédla na Chillita: „Jen nevím, proč tuhle myšoruinu oplakáváš i ty, můj synu?“

Chillito nedokázal promluvit. Abbygailita se znovu rozplakala.

Missarina nevlídným pohledem obhlédla své služebnictvo: „Nevím, co se máte co potulovat tady! Dům prázdný, nikde nikdo, zvoním, volám... a nic. Až Tadeasos mi řekl, že vás všechny viděl odcházet... a také viděl, že na farmě něco hoří, tak ho napadlo, že jste tady. On je jediný dobrý a schopný služebník, kterého mám... brzy ho povýším na svého mňaujordoma!“

Tadeasos potěšeně zašoupal tlapkou a hluboce se uklonil: „Děkuji, děkuji, madam Missarino, vynasnažím se, abych vám i nadále sloužil co nejlépe!“

Francesquito na okamžik zapomněl na své zoufalství a po Tadeasosových ponížených slovech naznačil pohybem Frankitovi, že se mu chce dávit nechutí. Frankito však, zhroucený, nevnímal.

Missarina zatím úsečně pokračovala: „Dozvím se konečně, co se to tady děje? Proč místo přípravy večeře tu truchlíte nad starou pastouškou? A ty, můj synu, co tebe sem přivedlo? Chtěl jsi snad dělat dobré skutky a pomáhat hasit? Chtěl jsi riskovat svůj urozený život? A teď tu roníš slzy? Ó, jak nedůstojné!“

Missarina znechuceně přejela očima stále ještě plápolající zásobárnu, nakrčila svou vznešenou tvář a neúprosně pokračovala: „Nerada ti připomínám, že opět porušuješ odvěké hrdé chování Chlupézů! Trávíš svůj čas zde, mezi těmito... tss, tss, neurozenými? Tím dáváš špatný příklad své sestře a bratrovi! Mňaumochodem, kde vůbec jsou?“

Po těchto slovech Chillito zaúpěl a svezl se k zemi. Abbygailita sepjala tlapky k mňaudlitbě, Barbarita se rozplakala nahlas a Izziela a Lorrieta tiše štkaly. Frankito zatínal drápky do země a Francesquito stál se sklopenou hlavou. Fridrichos přistoupil k Missarině.

„Madam... madam... víte...“ vzlykl, ale odhodlaně pokračoval: „vaše děti... no... Lassalita a Milchávez... i otec Amadeos... chtěl je zachránit... oni... oni tam...“ Zlomil se mu hlas. Jen bezmocně ukázal k hromadě žhnoucího zbořeniště.

Missarina nevěřícně vytřeštila oči: „Co to meleš, zahradníku? Co to vykládáš? Chceš mi snad říci... co... to, to ne... Chillito! Řekni... řekni, že to není pravda!“

Chillito v pláči dokázal jen sklonit hlavu a docela tiše odpovědět: „Mamá... je... je to pravda.“

Missarina se s šíleným výkřikem rozběhla k požářišti.

V ten samý okamžik v kuchyni v domě Chlupézů procitl za sporákem Bubos. Překvapeně zjistil, že je v kuchyni úplně sám. Zalovil v krabici s plátky sušených hovězích křupinek, zásobil se a vydal se najít Abbygailitu, Izzielu nebo Loriettu. Prošel halou, s funěním vystoupal po schodech. Nahlédl do jídelny, obývacího salonu, prošel chodbou... opatrně zaklepal na pokoje mladých pánů i slečny... a všude našel jen prázdné místnosti.

„Kam všichni zmizeli?“ pomyslel si udiveně.

Váhavě přešlapoval před dveřmi pokoje Missariny. Bál se zaklepat, ale touha zjistit, co se děje, byla silnější. Zaklepal. Zaklepal znovu. Pak si dodal odvahy a vešel do budoáru. Spatřil prázdné sofa, spatřil odhozené pokrývky... a také spatřil okno. Osvítil ho nápad, že by všichni mohli být na zahradě. Přikolébal se k oknu, otevřel a rozhlížel se. Zahrada však byla prázdná. Náhle se ozvala strašná rána. Bubos odskočil od okna... a s úlevou zjistil, že to jen průvan zabouchl dveře. Navíc závan vzduchu shodil ze stolku jakési listy papíru. Bubos se s heknutím sklonil, aby bílý list a rudohnědou obálku zvedl. Už, už chtěl obojí odložit na stolek, když tu mu oči padly na několik výrazných slov na bílém papíru.

V rozrušení spolkl nerozkousanou křupinku, začal se dusit a po chvilce boje o dech zasípěl: „U všech koček! To není možné! Tak paní Missarina má... ona má... no teda! Tak na tohle se musím jít najíst.“ A Bubos, dokonale překvapen, zmaten a zaskočen, zamířil ke kuchyni.

Pokračování příště

Sdílejte!  |  O sdílení

14 komentářů

Reklama