Vášnivé prokletí rodu Chlupézů - díl 29. - Vášnivý nález

Blue Cat Television

uvádí

nekonečnou kočkonovelu

Vášnivé prokletí rodu Chlupézů

Námět, scénář a režie: Azuros Kocouřéz

Díl 29.

Autor: EvaNo mufka.denicek.eu

Minulé díly: 28. Vášnivé bláznovství 27. Vášnivá lahůdka 26. Vášnivá večeře 25. Vášnivá náhrada 24. Vášnivý šok 23. Vášnivé zahlédnutí 22. Vášnivé rozhodnutí 21. Vášnivý návrat 20. Vášnivý návrat 19. Vášnivé čekání 18. Vášnivé uvěznění 17. Vášnivé bloudění 16. Vášnivé obvinění 15. Vášnivé poselství 14. Vášnivé procitnutí 13. Vášnivé hledání 12. Vášnivá beznaděj 11. Vášnivé vzpomínky 10. Vášnivé odhodlání 9. Vášnivé zděšení 8. Vášnivé zoufalství 7. Vášnivé plameny 6. Vášnivé otázky 5. Vášnivý plán 4. Vášnivé odpoledne 3. Vášnivá snídaně 2. Vášnivé probuzení 1. Vášnivé svítání

Zatímco v domě Chlupézů bylo divoce veselo, na dvoře myší farmy vládl smutek a únava. Odklízení trosek ze spáleniště všechny proměnilo v černá, k nerozeznání si podobná zjevení, která se dala rozeznat jen podle hlasů.

Dvě černá zjevení právě táhla velký, ohořelý trám. Jedno z nich promluvilo Frankitovým hlasem: „Taková hrozná práce... beznadějná práce, taková dřina... mohli byste někde odpočívat a zatím tady kvůli nám dýcháte popel a ničíte si tlapky...!“

Druhé zjevení odpovědělo hlasem Francesquitovým: „Ááále, Frankito, že bys o tom mluvil... prostě vám pomůžeme a hotovo. Nelamentuj a radši pořádně drž trám, protože jestli ti spadne, tak už ho nezvedneme!!“

Další černé zjevení rázně zalomcovalo troskami, uskočilo, když se řítily k zemi, a promluvilo s obvyklým Fridrichosovým nadhledem: „Moje řeč... řeči a naříkání to za nás neuklidí. Takže sebou mrsknem a až to bude uklizené, tak by nám mohla Barbarita nasmažit nějaké myší placičky.“

Černému zjevení, které právě odnášelo zbytky roztaveného, zničeného dávkovače myšího krmení, si mlsným oblíznutím vytvořilo v černi kolem tlamky stříbrnošedivé šmouhy. To rozesmálo čtvrté zjevení, které zrovna táhlo pytel se zuhelnatělým zrním. Zjevení vypísklo Izzieliným hlasem: „Jéé, chi chi, chi, Abbygailito, ty máš kolem tlamky kolečko... vypadáš jako malé prasátko... chichichi!“

Černé stvoření s kolečkem kolem tlamky se zatvářilo nazlobeně a v okamžiku vypadalo jako malý čert. Všem to vyvolalo na černých tvářích úsměv, jen Frankito zůstal vážný a zachmuřený: „Jestli to takhle půjde dál, tak nebudeme mít ani na placičky. Přišli jsme o všechny zásoby krmení... něco ještě máme ve stájích, ale s tím dlouho nevydržíme!!“

Po jeho slovech stekly dalšímu černému stvoření z očí slzy a vytvořily tak modrou, úzkou cestičku. Frankitovi také zvlhly oči: „Barbaritko... nechci, abys plakala, ale také nám nechci namlouvat, že to, co se stalo, není pro nás další ránou...“

Černé zjevení s modrými stužkami kolem očí prudce objalo další černé zjevení, které ovšem mělo sem tam prosvítající bílé plošky a mluvilo Lorrietiným hláskem: „Barbaritko, neplač!! Ve všem vám pomůžeme a taky teď u nás bude ta veliká párty... madam Missarina si u vás určitě objedná strašně moc všeho... bude se chtít předvést před hosty. To vám pomůže... tak neplač!“

Barbarita si otřela oči a tím si vytvořila téměř karnevalovou masku. Dokonce i Frankito se pousmál...

Ze stáje vyšla Mufuela: „Tak! Všechno jsem to nakrmila, v boxech myšat jsem uklidila, takže se už dnes starat nemusíte. Jéé, no vy vypadáte!“

Frankito byl v rozpacích: „Ty jsi tak hodná... všichni jste tak hodní. Nebýt vás, nezvládli bychom to!“

Fridrichos nezaváhal: „Moc řečí, moc řečí!! Navrhuji, abychom tady dnes zůstali, ať to doděláme! A Barbarita by mohla vážně jít smažit ty placky... nějak mi vyhládlo!“

Francesquito nadšeně souhlasil: „Se ví, se ví! Zůstanem tu... dáme si placky zas bude dobře!“

Abbygailita, Lorrieta, Izziela a Mufuela znejistěly: „Ale... co madam Missarina?? Ta bude strašně prskat, že jsme se nevrátily... kdo poklidí dům, obslouží ji?“ starala se Abbygailita.

„To je pravda... a co když nás vyhodí?“ nemohla se nezeptat Izziela. Mufuela byla statečnější: „Ale nevyhodí. Všechny nás vyhodit nemůže, to by pak musela uklízet sama...“

Lorietta souhlasila: „Ano! Určitě máš pravdu... také myslím, že bychom měli zůstat. Jestli má být madam Missarina rozzlobená, tak ať už tedy má proč.“

Abbygailita ještě chvilku váhala, ale pak sebrala odvahu a na důkaz, že tedy také zůstane, začla znovu rozebírat trosky. Odsunula zčernalý zbytek okna, zadní tlapkou odstrčila sazemi zčernalý kbelík a náhle strnula. Uprostřed popelu ležel malý, zlatý medailonek. Abbygailita ho opatrně zdvihla a zkoumavě ho prohlédla. Zkusila ho jemným stiskem otevřít... rozevřel se... v jeho jemném oválu Abbygailita zahlédla miniaturní obrázek... Zúžila zorničky, aby lépe rozeznala, co je na obrázku... a s překvapením hleděla na obrázek malého kotěte... malého kotěte s bystrýma očkama, stříbrnou tvářičkou a černými proužky... Nebylo pochyb. Na obrázku byla malá, dvouměsíční Abbygailita.

Pokračování příště

Sdílejte!  |  O sdílení

2 komentáře

Reklama