Vášnivé prokletí rodu Chlupézů - díl 30. - Vášnivý údiv

Blue Cat Television

uvádí

nekonečnou kočkonovelu

Vášnivé prokletí rodu Chlupézů

Námět, scénář a režie: Azuros Kocouřéz

Díl 30.

Autor: EvaNo mufka.denicek.eu

Minulé díly: 29. Vášnivý nález 28. Vášnivé bláznovství 27. Vášnivá lahůdka 26. Vášnivá večeře 25. Vášnivá náhrada 24. Vášnivý šok 23. Vášnivé zahlédnutí 22. Vášnivé rozhodnutí 21. Vášnivý návrat 20. Vášnivý návrat 19. Vášnivé čekání 18. Vášnivé uvěznění 17. Vášnivé bloudění 16. Vášnivé obvinění 15. Vášnivé poselství 14. Vášnivé procitnutí 13. Vášnivé hledání 12. Vášnivá beznaděj 11. Vášnivé vzpomínky 10. Vášnivé odhodlání 9. Vášnivé zděšení 8. Vášnivé zoufalství 7. Vášnivé plameny 6. Vášnivé otázky 5. Vášnivý plán 4. Vášnivé odpoledne 3. Vášnivá snídaně 2. Vášnivé probuzení 1. Vášnivé svítání

Abbygailita silou vůle přinutila své oči, aby se udržely v důlcích, z kterých jí málem vypadly. Roztřesenou tlapkou sevřela medailonek a rychle ho schovala. Nález ji velmi rozrušil a už se nemohla dočkat, až bude sama a o tom, kde se medailonek na spáleništi vzal, komu patřil a proč ho měl u sebe, bude moci nerušeně přemýšlet.

Bystrému Francesquitovi neuniklo,že je Abbygailita zamlklá a zaražená. Přitočil se k ní a sice vesele, ale přesto starostlivě se zeptal: „Tak co, krásně začerněná stříbrnko, copak že jsi nám nějak zesmutněla??“

Abbygailita na něj upřela své krásné oči: „Francesquito, tobě také nic neujde. Zamyslela jsem se, protože mě napadlo... éé... napadlo mne... jo, ano, napadlo mne, jaká asi je večeře v našem domě... jestlipak se všichni najedli a nestalo se nic zlého...“

Francesquito na ni hleděl nedůvěřivě: „Nooo, nepřipadá mi, že zrovna to, čím se teď cpe madam Missarina a její hosté, by ti tolik leželo v hlavě... ale když to říkáš...“

Abbygailita se rozpačitě zavlnila a raději napřáhla packu, aby odvedla pozornost k něčemu, co všichni s napětím očekávali... z domu právě vycházela Barbarita, nesla plný talíř krásných, do zlatova upečených placiček a už z dálky volala, aby si všichni dobře oblízali tlapky, bude se večeřet...

---

V ten samý okamžik o několik kilometrů dál, v chudě zařízeném, ale čistém pokoji, zaznělo vrznutí otevírané zásuvky. Zásuvka prosté, jednoduché komody se vysunula a vzápětí se do ní ponořila dlouhá, aristokraticky štíhlá tlapka. Elegantním pohybem vytáhla rudohnědou obálku, vyjmula z ní list bílého papíru a chvilku jej držela tak, aby oči mohly číst několik vět, napsaných výrazným, energickým písmem. Pak tatáž tlapka vsunula list zpět do obálky, obálku do zásuvky... ozvalo se zavírání zásuvky a hned po něm tichý hlas s povzdechem řekl: „Ano... brzy se shledáme... už nastal čas. Konečně budeme spolu...“

---

A v ten samý okamžik Missarina otevřela ztěžklé, téměř bezvládné levé oko. Zamžouralo a snažilo se zaostřit. V podivné mlze vidělo horu... velkou, hnědou horu... trochu se nadzdvihovala a z jejího úbočí se ozývalo mohutné funění. Missarina silou vůle donutila i druhé oko, aby se otevřelo. „Vidím... co to vidím? Horu vidím? Jsem snad na naší víkendové haciendě v pohoří El Mňoutain Chluporádo?“ přemílal neochotně Missarinin otupělý mozek.

Náhle se hora s táhlým zachrápnutím převalila. Missarina vyjekla s velkou námahou zaostřila zornice. Do jejího mozku jen pomalu přicházela zpráva, že to není hora... je to otec Amadeos... bezvládně leží na koberci... a běda, kousek od něj leží Maxavéz Hazardéz a jeho jindy chladně neproniknutelnou, pokerově tajemnou tvář zdobí úsměv, který nasvědčoval tomu, že Maxavéz je úplně mimo.

Podobně divné, nepřítomně blažené úsměvy měli na tvářích i všichni ostatní, ležíc v neuvěřitelných polohách na koberci. Řediteli Piškotatosovi neustále poškubávala pravá část tváře a jeho fousy tak připomínaly mávání křídel kolibříka. Missarina zatřepala ztěžklou hlavou a zaúpěla bolestí, která se jí v hlavě usadila. Jen obtížně se rozpomínala na to, co se v jídelně dělo... před očima se jí míhaly různě visící, skákající postavy, padající předměty a vybavoval se jí jakýsi nepříčetný shluk zvuků, hlasů, chechtotu, smíchu a vřískotu. Jen velmi, velmi zvolna jí docházelo, co se vlastně stalo... jaká je příčina, že vidí to, co vidí.

---

A na druhém konci města v ten samý okamžik stála v honosně nazdobeném pokoji luxusní vily štíhlá, majestátní postava. Stála před obrazem s podobiznou v nadživotní velikosti. Pokojem se ozval povzdech... pěstěná, sametově černá tlapka se lehce dotkla místa, kde se pod sametem lesklých chlupů ukrývalo srdce... tlapka pokračovala výš a dotkla se krku... pak náhle nejistě zašmátrala... začala hledat a vylekaně přejíždět po krku... srdce se prudce rozbušilo a pokojem zazněla znepokojená, rozčilená slova: „Medailon... nemám medailon... Mňau Díoz... nikdy ho přece nesundávám... kde se mi mohl ztratit??!“

Pokračování příště

Sdílejte!  |  O sdílení

3 komentáře

Reklama